Americký herec v novém filmu Ad Astra dokonale ztvárňuje novodobé pojetí hrdiny. Je přesný jako hodinky, ale zároveň zranitelný jako dítě. I neohrožený James Bond Stevena Craiga tyto kontury ve svých posledních dílech nenápadně chytá.

Ve sto dvaceti třech minutách nové pittoviny kosmonaut není nadčlověk, ale obyčejný muž s mindrákem, který ho bičuje i vybičovává. Trauma mu prospívá v tom, že neřeší malicherné emoce. Jeho tep je stabilní jako německá ekonomika. Ad Astra je sci-fi, ale ne akční, jak se jeví z traileru. Akční scény obsahuje, ale hlavně je to film meditativní, artový na způsob nedávného portrétu Neila Armstronga – ve First manovi depkařil v hlavní roli jiný sexsymbol naší doby, Ryan Gosling.
K návštěvě mě nabrnkal nadpozemsky vyklidněný Cliff Booth z Tarantinova Tenkrát v Hollywoodu. V Ad Astra ale čtyřiapadestátiletý Brad Pitt těží z opačného rejstříku hereckých poloh. Neustále o sobě pochybuje a je opuštěný jako kůl v plotě nebo štěně v koši. Jako by byl opuštěný i režisérem Jamesem Grayem. Jako by vůbec nevěděl, jak a co hrát. Je úplně vyjukaný. Ale geniálně.
„Odpovědi, které hledáme, máme téměř na dosah,“ zní slogan lákající z plakátu pod Bradovou hlavou ve skafandru. Nikoli téměř, máme je přímo v hrsti. Film je plný metafor, nenechá ale diváka uchopit je po svém. Simultánně je překládá, vše je hned vyřčeno v dialogu nebo Bradovým přemýšlením nahlas. Divák je dočista zproštěný potřeby nad něčím dumat i benefitu nechat si něco dojít až s odstupem. Simultánní překlad všech jinotajů je příjemný, upřímný, zároveň ale zabíjí všechno kouzlo. Složité technické souvislosti naopak zůstávají skryté pod komunikačním šrumcem.

Liv po dvaceti letech
„Brad Pitt putuje na vnější okraj sluneční soustavy, aby zastavil hrozbu pro veškerý život na Zemi. Objevuje zde tajemství, která zpochybňují povahu lidské existence a naše místo ve vesmíru,“ láká na film anotace. Ano, ale my se z těch tajemství nic nedozvíme. Brad akorát z vesmírné stanice sbalí flešku s těmi tajemstvími, odhalena nám nejsou. Čekal jsem, že doputuje až na okraj Sluneční soustavy a něco tam zjistí, něco se mu stane. Něco existenciálního, Nirvána, spletitá racionalita na způsob Dana Browna nebo aspoň epická smrt v temné či světlé prázdnotě. Nic takového se nekoná a nekoná se ani to doputování na konec Sluneční soustavy. Její poslední planetou je Pluto. Někteří astronomové mu sice status planety pro jeho malou velikost odpírají, ale takhle to známe ze školy. Jupiter, Saturn, Uran, Neptun, Pluto. Brad to dá jen k Neptunu.
Čekal jsem, že poletí dál a ukáže nám konec našeho planetárního systému, který film nějak znázorní a filozoficky zarámuje. Brad u Neptunu vyhodí vesmírnou stanici do „povětří“ a tlakovou vlnu hodlá použít jako odpal zpátky k Zemi. Doufal jsem, že ho to omylem odpálí na druhou stranu, ale nakonec se mu splní jeho povzdech: „Nemůžu se dočkat konce své osamělosti.“ A já místo konce Sluneční soustavy dostávám filmové finále v podobě Brada, jak si s úsměvem míchá kafe v kavárně, zatímco jeho bývalka, po které v kosmu tesknil, stepuje za oknem.
Hraje ji, možná ne náhodou, Liv Tylerová, která už v Armageddonu čekala na Bena Afflecka. V tomto hitu z konce devadesátých let se hrdinové ještě strachovali o své životy jen asi jako o zuby. K Ad Astra bohužel Aerosmith titulní píseň nenahráli, hraje v ní jen ponurá vážná hudba Maxe Richtera. Na Liviné tváři vidíme, kolik vody už od Armageddonu uběhlo, což snímku ještě přidává depresivní ladění. I Brad už je zvrásněný jako americký jihozápad. O alkáči Affleckovi nemluvě.

Osobní vzkaz
K Neptunu Pitt startuje z Marsu. Mars je tradičně symbolem mužské a Neptun ženské agrese. To ve filmu výslovně řečeno není. Možná jde o metaforu na roli muže v novodobé společnosti. Pittův hrdina se jmenuje McBride. Bride je anglicky nevěsta. Od Neptunu k zemi lítají ničivé elektromagnetické výboje, v titulkách s velkým Výboje. Na Marsu je poslední, protože podzemní, nezničená a funkční rádiová stanice. Brad z ní má poslat vzkaz svému otci. Ten byl velitelem výzkumné mise Lima (hlavní město Peru a světová metropole kokainu), která pátrala po mimozemském životě. Ztroskotala před třiceti lety na oběžné dráze Neptunu. Brad myslel, že jeho otec zemřel, teď se ale dovídá, že celou dobu žije. Američané otce podezírají, že je to on, kdo vysílá Výboje.
Na Mars Pitt letí z Měsíce a na Měsíc ze Země normálním charterem. Jsme ve 22. století. Tady je jeden ze dvou rozdílů od First mana. Zatímco Ryan Gosling je v roli Neila Armstronga na Měsíci první, Brada už tam čeká polis a dokonce válečná zóna. Divák je svědkem opravdové měsíční automobilové honičky. Druhý rozdíl je, že Gosling řeší ztracenou dceru, zatímco Pitt otce. Letiště na Měsíci je stejné jako kterékoli na Zemi, plné reklam. Brad, který do děje vstupuje přemýšlením nahlas, poznamenává, že sami před sebou do vesmíru stejně neunikneme. „Jsme požírači nových světů.“
Na Marsu sabotuje oficiózní sdělení, které má svému otci přečíst. Přejde do osobního tónu a vzpomíná, jak se spolu dívali na černobílé filmy. Kvůli tomu ho vyloučí z mise, která má k Neptunu letět. Strčí ho do relaxační místnosti, kde se na stěny promítají květiny a mořské vlny. Poprvé v životě mu tep stoupne nad osmdesát. Navštíví ho tam dcera páru z posádky, který letěl v Limě s jeho otcem. Spolu s ostatními byl zavražděn tím, že starý McBride jejich oddělení v lodi oddělil od vzduchu a tlaku. Praskla jim hlava podobně jako opici, kterou takhle ošetřil Brad, když ho cestou na Mars napadla v norské lodi, kam se vydal po zachycení SOS signálu.

Terapeutické setkání
Dcera Brada dostane na palubu lodi směřující k Neptunu. Tam ho neočekávají a přes jeho ujišťování, že nepřichází ve zlém a že ho ještě můžou potřebovat, dostane posádka ze základny jasné instrukce, aby narušitele zneškodnila. Brad se brání jen symbolicky, přesto všech pět členů shodou náhod přijde o život. Brad to reportuje na základnu a přidává ujištění, že bude pokračovat v misi a pokusí se zneškodnit Limu. Pak se od vysílačky odpojí a oddá se samotě plné úzkosti. Pouští si videa bývalé ženy Liv, která ho opustila, protože byl moc uzavřený. A taky jedno znepokojivé, které najde v databázi lodi. Jeho otec v něm oznamuje, že krvavě potlačil vzpouru, když jeho posádka naléhavě zatoužila vrátit se domů. To je jediný unikátní objev z dalekého vesmíru, který film přináší. Vesmír způsobuje samotu. A šílenství.
Na Limě se Brad skutečně setká s otcem, který ale nejásá. Tvrdí, že se mu za těch třicet let ani jednou nezastesklo po Zemi. Je chladný podobně jako Brad, který není schopný se otevřít někomu jinému a milovat ho, jak nám sám sdělí v jednom ze svých rozebírání psychického stavu, což je rutina při kosmonautských psychotestech. V tuto chvíli se ale otci otevírá. „Nikdo tu není, máme jen jeden druhého,“ vyslovuje jednu z filmových metafor. Radikálně upřímný otec to ale neopětuje. Bradovi cynicky oznámí, že pro něj nic neznamená, že mu jde jen o jeho práci.
Brad uroní pár slz a statečně kontruje: „Stejně tě miluju.“ Otcův stav samozřejmě může být způsobený devastační samotou. Cestou na Bradovu loď se vysmekne a rozhodne se radši navěky rotovat kolem Neptunu, místo aby se vrátil na Zemi. Možná je to z pocitů viny za vyvraždění své posádky. Brad to obrečí. Vznáší se v mrazivé tmě a ptá se: „Proč pokračovat?“ Setkání nakopne jeho psychiku podobně jako tlaková vlna jeho loď na cestu zpátky. Když „dole“ na Zemi mluví o svém psychickém stavu, usmívá se. „Chystám se milovat a žít.“ Cliffa Bootha už tu připomíná, i když jen vzdáleně.