Přesvědčeného nepřesvědčíš
„Baví mě, že manželství spojuje několik rovin – můžeme ho vnímat jako konzervativní hodnotu a zároveň jako prostředek emancipace. Zároveň je to i geopolitické téma, protože kdybychom manželství zrovnoprávnili a uzákonili, byli bychom první zemí východního bloku (…) a zařadili bychom se tím pomyslně do západního bloku,“ tak uvažuje o tématu svého nejnovějšího dokumentu Zákon lásky jeho režisérka Barbora Chalupová.
Snímek vstoupil do kin 5. srpna během „duhového“ týdne, kdy probíhal festival Prague Pride. Předpremiéru měl na jaře (in Jeden svět). Jméno autorky mnozí diváci znají díky dokumentu V síti, 2020. „Film začal vznikat na přelomu let 2017 a 2018, kdy mě na ulici oslovili dobrovolníci z iniciativy Jsme fér a chtěli po mně, abych podepsala petici na uzákonění manželství pro všechny. Já se jich ptala, jaký je rozdíl mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím, protože jsem asi jako každý, koho se to osobně nedotýká, vůbec netušila, že registrované partnerství vůbec nic neznamená,“ popisuje okolnosti vzniku projektu jeho režisérka v rozhovoru na webu CZECHCRUNCH (cc.cz). Jejím záměrem bylo zachytit proces schvalování novely zákona.Tento poslanecký návrh (napříč politickými stranami) byl předložen 12. června 2018, na základě petice oné iniciativy. (Podepsalo ji 70 tisíc občanů ČR. Podle průzkumů veřejného mínění návrh podporovalo 65 procent dotázaných). Tehdy asi málokdo tušil, že nakonec vznikne časosběrný dokument, s nadsázkou jeho první díl. Sněmovně totiž trvalo neuvěřitelných 1052 dní, než došlo na projednání návrhu v prvním čtení a odhlasovala jeho postoupení do čtení druhého. A je velmi pravděpodobné, že v tomto volebním období se to již nestihne, takže po volbách nezbude než začít zas úplně od začátku…
„Dramaturgie filmu se kvůli tomu měnila, protože místo toho, abych zaznamenávala proces přijetí nebo odmítnutí zákona, tak jsme byli svědky naprosto absurdní a nikam nesměřující debaty,“ dodává Barbora Chalupová.
Jednostranně angažovaná filmařina za peníze daňových poplatníků
Zní část titulku „recenze“ filmu předsedkyně Aliance pro rodinu, kde vyjadřuje údiv, že v dnešní době (ad GDPR a všemožné ochrany osobních údajů apod.) můžete hrát ve filmu, aniž byste o tom věděli. Přitom dokument ze své podstaty zachycuje společenské dění atd., tudíž i jeho hlavní aktéry a jejich poměrně časté „argumentační perly“. Je skvělé, že divák si sám může učinit vlastní názor. Ostatně ona „recenze“, co se žánru týče: z části připomíná text ze Saturnina, resp. z dědečkovy Kanceláře pro uvádění románových (zde filmových) příběhů na pravou míru. Různě dovysvětluje a pokouší se napravit si pochroumané renomé. Z části evokuje i nepřejícné rozhovory z pavlače (ad financování snímku). Naštěstí divák nezaslepený katechismem či jinými dogmaty a národoveckými mýty si o tom myslí své. Držme se však tématu. Režisérka své dílo charakterizuje takto: „Je to observační film. Některé situace jsou velmi živé a autentické, díky čemuž jsme mohli zaznamenat i poměrně dost komický potenciál některých účastníků debaty. Např. (…) mě zarazilo, že jsme se vlastně nebavili o sňatku a manželství jako takovém, ale spíše se homosexuálové přirovnávali k pedofilům nebo zoofilům s tím, že by se měli léčit. Myslela jsem si, že česká společnost už má tyto otázky v dnešní době vyřešené.“ Ke vzniku filmu, jeho financování dodává: „První rok a půl jsme točili úplně bez peněz, protože to tak zkrátka funguje. Potřebujete nejprve vytvořit nějakou ukázku, se kterou můžete za někým jít, ať vám na to dá peníze. Lidskoprávní dokument je ale skutečně věc, kterou v České republice nezafinancujete.“ Prostřednictvím webu Hithit se mezi fanoušky projektu vybralo cca 700 tisíc korun, které budou nakonec použity na postprodukci a distribuci do zemí, jako je např. Polsko a Slovensko, kde debata o stejnopohlavním manželství ještě ani nezačala a kdoví, kdy se tak stane. (V této souvislosti je zajímavé, že irští či španělští katolíci s uzákoněním těchto sňatků zas takový problém neměli.) „Zároveň jsme získali podporu od Státního fondu kinematografie a koproducentem je Česká televize. Přestože šlo o velmi minimalistické nastavení, kdy jsme jezdili natáčet jen já, kameraman a zvukař, tak jelikož jsme to natáčeli tři roky a celkově na projektu pracovalo zhruba 30 lidí, je potřeba těch financí víc.“
Zpráva ze sněmovny i o stavu naší společnosti
Kdo se musel potýkat se svou jinakostí během dospívání, tak moc dobře ví, jaké to může být břímě i trauma, obzvlášť ve společnosti zatížené předsudky a všemi LGBT mýty, veřejným dehonestováním, a především tím v rodině. V některých zemích je coming out v důsledku dobrovolným pasováním se na občana druhé kategorie. Kdy mnozí raději podlehnou tlaku okolí, než aby se nechali ocejchovat nálepkou zvrhlíka protivícího se přírodě. Navíc se z tohoto tématu stává čím dál více politikum, součást předvolebního boje. Je i lakmusovým papírkem hnědnutí vlád v zemích bývalého východního bloku. Polsko? Maďarsko? AntiLGBT zóny? Nařízení, že knihy tematizující homosexualitu se musejí v knihkupectvích prodávat v neprůhledném obalu a do 200 metrů od škol a kostelů je prodej takové literatury zakázán zcela, jako by to byla pornografie? Chudák Platón, Sapfó, Michelangelo, Goethe, Wilde, Whitman, Yourcenar, Proust, Hesse, Hemingway, Thomas Mann, Virginie Woolf a mnozí jiní autoři světové literatury. Nebozí knihkupci! Dost to připomíná Hitlerovu politiku zvrhlého umění, snad to neskončí obdobou růžových trojúhelníků… Ale zpět do české kotliny a moravských luhů a hájů. Tady je naštěstí situace o dost mírnější, ale podobné tendence jsou patrny i zde. Snímek Zákon lásky o tom svědčí. Po řemeslné stránce mu nelze nic vytknout, kameru (Šimon Havel) i střih (Jakub Jelínek) je třeba pochválit. Škrobenost, nezáživnost neosobních setkání, oficiálních jednání, primitivnost anebo sofistiku promluv na půdě parlamentu, kolikrát absenci vzdělání (i mimo tyto prostory) vyvažují záběry ze soukromí, rodinných oslav „duhových“ aktérů. Vyznačují se vřelostí, láskou a pochopením. (Jako nejpůsobivější se jeví svatba dvou nevěst, která je však jen stylizovanou garden party pro rodiče, příbuzné a kamarády. Třeba jednoho dne se děvčata dočkají a budou moci prožít tento okamžik doopravdy, resp. s požehnáním úřadů.) Tyto pasáže ostře kontrastují s tezemi odpůrců manželství pro všechny zaštiťujících se právy dětí, kteří se na oficiální rovině snaží popřít něco, co v mezilidských vztazích již dávno existuje. Dětem, které vyrůstají v nestandardních rodinách s více rodiči či ve svazcích stejnopohlavních párů, káží, jak frustrující prostředí pro život to musí být. Jeden teatrálně říká, jak by raději skočil z okna, než aby byl jako dítě adoptován někým takovým (přitom oba jeho bratři též vstoupili do politiky – aby zachránili čest rodiny). Zde již zmíněná předsedkyně Aliance pro rodinu, několikanásobná matka, na hypotetickou otázku, jak by reagovala, kdyby její syn byl gay, odpovídá, že by si nepřála, aby jí to tahal domů. Též dodává, že prožít život sám přece není žádná tragédie. Jen zapomíná, že to musí být osobní rozhodnutí dotyčného, ne výsledek neempatického nátlaku rodiny a společnosti. Pisatel těchto řádků by měl raději mámy dvě než jednu se srdcem z kamene. Děti pro svůj zdárný vývoj potřebují zažívat především pocit bezpečí, jistoty z přijetí a být zahrnuty nepodmíněnou láskou. Běžte do kina! A v říjnu u voleb se rozhodujte podle opravdových idejí, nikoli podle toho, kdo se vůči komu všemu nesnášenlivě vymezuje.
Zákon lásky
režie Barbora Chalupová
ČR, 2021