Britské drama Králova řeč se vynořilo prakticky odnikud a okamžitě zamávalo nominacemi všech velkých filmových cen. Z nenápadné historické „konverzačky“ se stalo jedno z největších překvapení loňského roku.

Královu řeč provází pověst sofistikovaného historického dramatu. Což téměř beze zbytku splňuje, přece jenom jde ale o drama popisující období života anglického krále večtyřicátých letech 20. století. Nicméně suchopárnou historickou látku odehrávající se v dobových kostýmech rozhodně nečekejte. Tom Hooper dokázal do svého snímku propašovat až překvapivě velkou dávku dynamiky a jeho zdánlivě velmi konzervativní přístup umožnil z látky vytáhnout maximum. A to bez toho, aniž by někde příliš křečovitě tlačil na pilu a za každou cenu násilně ždímal z diváka emoce, k čemuž příběh koktavého anglického krále Jiřího VI., jemuž se podaří problém s mluvou překonat, až nebezpečně svádí. Propracovaný scénář spolu s Hooperovou režií naštěstí tento přístup dokázaly překonat a jdou vlastní cestou uhlazené sondy do statutu krále jakožto ikony národa.

Nejen historie
Kdo ví něco o historii, možná si vzpomene, že princ Albert se vlastně nikdy králem stát neměl. Byl druhorozeným synem Jiřího V., na trůn měl tedy usednout jeho staršíbratr. Ten tak i učinil, ale vzhledem ke svému přístupu musel z funkce odstoupit. Na trůn místo něj usedl koktavý muž, kterému zpočátku nikdo nevěřil, že by se mohl stát symbolem spojujícím impérium v těžkých časech.

Problémy s mluveným projevem představují pro člena královské rodiny obrovský problém, a tak se Albert obrátí na australského logopeda Lionela Louga, jehož neortodoxní metody zpočátku považuje za nepodařený experiment, ale později se ukáže, že zabírají více, než by si byl ochoten připustit.

Herecký koncert
Film si vybírá klasickou cestu: outsider, ze kterého se přes všechny překážky stane osobnost. Hooper ale mezi jednotlivými složkami příběhu přechází s jistotou, udržujemezi nimi rovnováhu, nenechá ani jednu z nich dominovat příliš dlouho a nenápadně vede děj tak, aby si divák uvědomil, že jedno souvisí s druhým. Kamera pod jeho vedením tančí, zaměřuje se na atypické úhly a detaily. Vědomě není zneužíváno historických kulis a ostrý kontrast uhlazeného, přepychového prostředí královských paláců a odrbaných tapet Lougovy logopedické ordinace je nepřehlédnutelným symbolem, připomínkou formování hlavního hrdiny i jeho okolí.

Samostatnou kapitolou jsou pak herecké výkony. Colin Firth a Geoffrey Rush předvádějí herecký koncert par excellence. Film na jejich výkonu stojí jako na bytelných pilířích. Firthův přerod z koktavého upozaděného syna v důstojného monarchu, jenž se stává hrdým symbolem národa, je famózní, civilní a dokonale uvěřitelný. Ústřední dvojici pak doplňuje výborná Helena Bonham-Carter jako královna Elizabeth, jejíž lišácký kukuč si nelze nezamilovat.

Líbivost i odtažitost
Přes všechny klady ale film může někoho odradit zřetelnou uhlazeností a vizuální líbivostí. Faktem je, že Hooperova perfekcionalistická režie může na první pohled působitaž příliš chladně a odtažitě a v kombinaci s vypiplanými vizuály a divadelní skladbou záběrů tak divákovi znemožnit plně se sžít s postavami. Zároveň se v některých pasážích přece jenom zpomaluje až moc, a film tak místy trochu ztrácí tempo. Tohle všechno jsou ale jenom kosmetické vady.

Králova řeč je těžko hodnotitelným snímkem, pohybujícím se někde na pomezí životopisu, sociálního dramatu a nenápadné sondy do míst, kam se většina z nás nikdy nepodívá. Uhlazený, ale přesto velmi šťavnatý snímek, který si veškerou chválu zcela zaslouží.

Králova řeč / The King’s Speech
 režie Tom Hooper
 VB / AUS / USA, 2010, 118 min
 premiéra 10. 3.


Trailer k filmu