Od vzniku obrazových komunikačních prostředků, jako je video, padají v průběhu historie názory o tom, že je psaný text nahraditelný. Zvykem je, že se k takovým tvrzením přihlašují především ti nejodvážnějších filmoví experimentátoři. Nyní vzniká celá vědecká disciplína, která si troufá tvrdit to samé a tuzemským tvůrcům se v ní daří.


Současný charakter informací klade důraz na vizuální stránku. Ať už jsou to reklamní sdělení řinoucí se na nás ze všech stran, nebo stroj na obrázky v podobě mobilního telefonu, který nosíme v kapsách, obrazy jsme přehlceni. V době takto orientované na vizuální kulturu, vzniká odvětví reflektující danou problematiku. Videografická filmová studia je oborem navazujícím na filmová studia s tím rozdílem, že přicházejí s vlastní osobitou formou sdělovacího prostředku, čímž je videoesej.

Videoesej má podobu audiovizuálního nebo vizuálního záznamu s kořenem v interdisciplinaritě. Kromě toho, že se forma skládá z mnoha různých disciplín od fotografie po počítačové efekty, samotná povaha se pohybuje na rozhraní vědecké práce a uměleckého díla. Najdeme práce využívající metody neurologie, současně se může ve svých výzkumných předmětech výrazně dotýkat genderových studií a přitom mít poetický ráz. I přes široký záběr a opravdu rozmanité možnosti podob, videoesej, je vymezena účelem, kterým je výzkum audiovizuálních děl při užití jejich vlastních jazykových prostředků.

Mezi předchůdci autorů videoeseje bychom našli i taková jména, jako je například Jean Luc Goddard. Jeden z nejvýznamnějších francouzských režisérů dvacátého století, autor kultovního filmu Pohrdání (1963), se ve své tvorbě mimo jiné věnoval i snímkům experimentálním. Svou tvorbu vnímal jako esejistickou promluvu k divákovi, kdy se namísto psaného projevu užije video projev. Rozdíl experimentálních filmů tohoto typu a současné videoesejistické tvorby spočívá v záměru jejich obsahu. Zatímco se esejistické práce umělců jako Goddard se vyjadřují především k tématům přicházejícím vně média, společenská, lidská, jejichž umělecké zpracování si vyžaduje nedořečený společenský diskurz. Ústředním bodem pro videoesej zůstává ono médium, které analyzuje a současně klade důraz na jeho vztah s diváckým subjektem.

Kam až sahá potenciál videoesejí. Je to pouze nová metoda, která obohatí výzkumy, jak je známe dnes, nebo zcela průlomový komunikační prostředek? Potřebujeme psaný text, když se vědecké práce postačí s videem? V současné době je obor videografických studií ještě stále v procesu hledání své úlohy a postavení v akademickém světě. Nicméně již vznikly platformy, kterým se úspěšně daří audiovizuální eseje vystavovat a vytvářet pro ně zázemí. Je to například časopis Screen, který věnuje vyvíjejícímu se oboru značnou pozornost. Vydává jej Oxford University Press, které drží věhlas již přes sedmdesát let. Kromě publikací, pořádá redakce časopisu Screen každoročně mezinárodní konferenci Screen Studies Conference na Universitě v Glasgow, v rámci které se udělují ceny právě videoeseji. Letos se do úzkého výběru konference dostali i práce českých tvůrců – Cracks in the Czech Film Heritage Jana Kinzla a Maxe Stejskala a Distant Journey Through the Desktop Jiřího Angera a Jiřího Žáka. Není to první úspěch daných tvůrců na mezinárodním poli videografických filmových studií a jejich snímky stojí za zmínku taky proto, že se jedná o průkopníky daného oboru u nás.

Cracks in the Czech Film Heritage, v původním názvu Trhliny v českém filmovém dědictví (analog vs. digital) je prací dvou studentů Filmových studií Karlovy Univerzity. Za ústřední předmět výzkumu si zvolili materialitu filmového formátu. Spojení dvou filmových kopií snímku Svatojanská pouť v českoslovanské vesnici (1898) Jana Kříženeckého srovnává vliv technologií filmové archivace na původně zamýšlené vyznění snímku. I přes zjevnou poetičnost výzkumu, která se projevuje ve všech jeho složkách, od citu k dynamice výstavby snímku po způsob oslovení diváka, vyčnívá především jeho ukotvení v remediačních tendencích. Snímek namísto vtáhnutí diváka do světa obrazovky, nepřetržitě upozorňuje na médium. Tím mu dává možnost uchopit proces sledování z aktivní pozice a přispívá k divákově schopnosti reflexe snímku. Videoeseje uvedených autorů jsou stále veřejně dostupné například v mezinárodním online časopisu [in]Transition, a nebo na stránkách Národního filmového archivu.

text: Marija Furletova