Polská režisérka Małgorzata Szumowska ve svém prvním filmu v anglickém jazyce přibližuje problematiku náboženské manipulace a patriarchálního útlaku. Symbolika pastýře, stáda a nevinného jehněte, kterou okamžitě ustanoví, však postrádá jemnější detaily i analytickou snahu. Další jehňátko svou tematickou strohostí nepřesahuje vlastní synopsi.

Szumowska svá předchozí filmová díla vystavěla kolem tématu spirituálního rozměru současné polské společnosti. V Tělu (2015) se postavy vyrovnávaly se ztrátou blízkých osob tím, že se upnuly k okultismu. V Tváři (2018) zase režisérka konfrontovala obra katolické církve, kterou prezentovala jako zastaralou a zkorumpovanou organizaci. Další jehňátko lze vnímat jako rozvíjení režisérčina zájmu. Vydává se ovšem mimo Polsko a stáčí se k trendům sektářství a samozvaných náboženských vůdců. Režisérka také volí rozpoznatelnější žánrové polohy. Nachází záminky k vzrušujícímu ozkoušení si thrillerových schémat i hororových výjevů.

Ačkoli jde o irsko-belgicko-polskou koprodukci a herci většinu času hovoří angličtinou s citelně americkým akcentem, místo i čas nejsou blíže specifikovány. Film zprostředkovává hledisko skupiny zcela odloučené od okolního světa – Stáda, enklávy pod spirituálním vedením Pastýře (Michiel Huisman). Společenství se skládá výhradně z žen a Pastýř vystupuje jako neomylný prorok a bdělý ochránce. S ženami udržuje intimní vztah a na jeho „milost“ čekají i jeho vlastní dcery. Protagonistkou Dalšího jehňátka je dívka Selah (Raffey Cassidyová), která se stává Pastýřovou oblíbenkyní. Postupně ovšem prohlédá a začne zpochybňovat zemský ráj, který slibuje věrným následovnicím.

Emancipace bez substance
Vzhledem k tomu, s jak znamenitým načasováním, a přitom nenuceně Szumowska odkrývala minulost, traumata a tajemství ústředních postav v Tělu, je na pováženou, proč v Dalším jehňátku činí totéž tak ne­uvážlivě. Vztahy mezi jednotlivými figurami a hierarchické členění sekty načrtává takřka okamžitě. Autorčina komuna je zároveň velmi archetypální. Jde o bastardizaci novozákonního učení pod dohledem notně „rockového“ a polygamního spasitele. Na tomto společenství, jakkoli zvráceném, již brzy není co objevovat.

Další jehňátko je nedůsledné a mátoživé nejen z hlediska konstrukce filmového díla, ale i jako přiznaně feministické vyprávění. Selah je spíše obecným konceptem než motivovanou postavou, do jejíchž snů a vizí by nás měla Szumowska vodit. Paralelně k tomu, jak Selah odhaluje manipulace svého Pastýře, přechází z oddané pomýlenosti k prvním známkám nedůvěry a rebelie. Ženská vzpoura, k níž přispějí i jiné její „sestry“, kvůli strohosti vyprávění nemá kýžený emocionální účinek. Film nic neříká o tom, na jakém podloží tyto manipulace vznikají a jaké procesy zajišťují to, že jsou dvě desítky žen Pastýřovi takto oddané. Téma je i na poli poměrně krátké stopáže postihováno hrubými tahy a s malou zahuštěností. Na bezradnost konceptu nejlépe poukazuje závěr. V něm se Szumowska odhodlá jen ke konstatování, že ženy našly svůj limit a vzpoura se udála. Odvodit ze závěru nějaký implicitní význam vyžaduje velkou snahu.

Výmluvné stádo
Ačkoli je snímek vyprávěn pomalým tempem a s nerozeznatelným rytmem, nelze jej ani označit za zástupce minimalistických trendů v současné umělecké kinematografii. Szumowska příliš často a nerozmyšleně verbalizuje informace, které považuje za důležité – příkladem je způsob, jak se Selah dozvídá o příběhu své zemřelé matky. Herci navíc pronáší své dialogy jako by za nimi vězely enigmatické hádanky, o jejichž významu se budou vést diskuze, ve skutečnosti jsou ale zcela čitelné.

Přinejlepším školácky snaživé je Další jehňátko v sekvencích vizí protagonistky. Navracející se obrazy krvavého jehněte jen stvrzují již tak čitelné motivy narození, ženského sexuálního probuzení a smrti. Motivy, které se objevovaly už v předchozích dílech Szumowské, zde přeměnila v standardní hororovou ikonografii, kterou známe z filmů například Ariho Astera či Roberta Eggerse.
Snímek nicméně vykazuje známky realizační sebejistoty. Ponuré záběry kameramana Michała Englerta, dlouholetého spolupracovníka Szumowské, jsou provedením podobně opojné jako uchvacující šerosvit Claire Mathonové z Portrétu dívky v plamenech (2019). Příliš často zde ale plní funkci prostředku, skrze nějž vyprávění přímočaře sděluje nebo slévá kýčovitou symboliku. To by bylo možné ospravedlnit, kdyby film alespoň poskytoval záminku ke kontemplaci – kdyby se s tematikou vydal nečekaným směrem. Další jehňátko nic takového nečiní a ve filmografii nadané režisérky působí jako nepromyšlená výstřednost.

Další jehňátko
režie Małgorzata Szumowska
Irsko / Belgie / Polsko / USA, 2019, 92 min