Česko-slovenská koprodukce Žáby bez jazyka je zajisté jeden z nejodvážnějších narativních experimentů, které u nás na poli celovečerního filmu vznikly. Pohádku o slepičce a kohoutovi proměňuje v tísnivou existenciální baladu, která přejímá vzorce z videoher žánru RPG.


Zrod autorského projektu režisérky a scenáristky Miry Fornay byl poměrně komplikovaný. Ačkoli její předchozí film Můj pes Killer (2013) zvítězil na Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterdamu, slovenský Audiovizuálny fond hned několikrát odmítl Žáby bez jazyka podpořit. Snímek nakonec vznikl po mnoha letech shánění financí a do rozpočtu přispěl i kulturní fond Eurimages.

Vypravěčská konstrukce Žab režisérčin sedm let starý film připomene. Připoutáni jsme k hledisku málomluvného protagonisty, který v časově krátce vymezeném období musí splnit několik dílčích úkolů. Návaznost k Můj pes Killer je citelná i v exponovaných tématech (opakují se motivy rozpadlé rodiny a násilí uvnitř komunity) a v sebevědomě užitých stylistických prostředcích. Killer patří k nejvýraznějším slovenským počinům porevoluční kinematografie, a je tedy mimořádně potěšující, že Fornay rozvíjí jeho výrazivo.

Jaroslav K. hledá klíč
Od svého zrodu byl projekt v explikacích dáván do spojitosti s videoherní estetikou. Tento důraz je citelný především z výstavby narativu a ze vzorců, které se v něm navracejí. Ústřední Jaroslav K. (Jaroslav Plesl v evidentní variaci na Kafkova Josefa K.) si v úvodu určí cíl – dožaduje se setkání se svými dětmi, které se nacházejí na uzamčeném pozemku. Aby získal klíč, musí nejprve splnit řetězec úkolů, na kterých bizarně lpí postavy v jeho okolí.

Ze splněných questů v role-playing hrách obvykle plyne zadostiučinění, s podobnými výrazy bychom ale měli u absurdních a jinotajných Žab bez jazyka šetřit. Styl videoherní estetiku podporuje – předměty mají jasně vymezenou funkci (zbraň, klíč, kobylka) a postavy až na výjimky prožijí celý film v jediném oblečení, přesně jako nehratelné figury v obstarožních RPG hrách. Fornay, podobně jako Gus Van Sant ve svém Slonovi (2003), upřednostňuje dlouhé záběry a hrdinu za pohybu často snímá zezadu, čímž vizuálně připomíná pohyb avatara ve virtuálním prostředí. Byly nicméně tyto prostředky výrazem videoherní inspirace už ve filmu Můj pes Killer, kde byly také hojně užívány?

Jaroslav K. je možná avatar ve hře, ve které obvyklý fantasy či sci-fi svět zastupuje maloměsto na slovensko-moravské hranici, z obecnějšího hlediska se ale potýká se základními existenciálními otázkami. Žáby bez jazyka z tohoto pohledu tematizují svobodu vůle a předurčenost. Tážou se, zda naše existence není z podstaty cyklická, a pokud ano, zda se lze z této ponuré predestinace vymanit. Hrdina nachází v pokrouceném universu zápornou odpověď. Konec filmu je destilát deprese a vnitřní tísně – noční prozření Jaroslava K. je stejně silné a pro snímek signifikantní jako poslední záběr z Můj pes Killer.

Sebezničení a sebeobnova
Patrně nejtroufalejší prvek z hlediska filmové konstrukce vězí v principu opakování. Jaroslav K. totiž v případě selhání dostává další šanci a k jednotlivým úkonům tedy může přistoupit s jinou taktikou. Protagonista si je této skutečnosti vědom a na několika místech ji komentuje, což přirozeně přináší paradoxní situace a obnažuje fikčnost snímku. Žáby v principu opakování vykazují příbuznost s vyprávěními snímků jako například Na Hromnice o den více (1993), Na hraně zítřka (2014) nebo s novým Palm Springs (2020). Prvek opakování je cítit i v dialozích a replikách, které herci často pronášejí v účelově strojovém přednesu. Vše je další důkazní materiál pro kritiky, kteří na film chtějí pohlížet coby na skrumáž videoherních vzorců.

Žáby bez jazyka byly i přes nečitelnost mnoha dílčích motivů prozatím reflektovány hlavně z hlediska tematizace domácího násilí. Fornay toto téma nepodchycuje nijak prvoplánově, stejně jako se v Můj pes Killer neuchýlila k jednoduchým gestům při zkoumání rasismu. Žáby bez jazyka se snaží především zodpovědět, jak agresor i přes trápení, které uštědřuje, může stále cítit lásku, a jak do rovnice zasahuje výchova a okolní společnost. Scény názorné brutality režisérka a scenáristka odvážně vyvažuje přítomností absurdního humoru. Nepřekračuje přitom nebezpečnou hranici exploatace.

Fornay po projekci filmu na Letní filmové škole prohlásila, že Žábami chtěla poukázat na to, že „násilí nemá logiku“. Lidská agrese nicméně ve filmu není nehmotný element, který posedne náhodného jedince a nutí ho chaoticky jednat. Vyjádření Fornayové je tedy spíše zkratka, s níž se snažila roztodivný film publiku trochu přiblížit. Stejně tak Žáby bez jazyka nejsou nelogický postmoderní útvar, ale poměrně promyšlená konstrukce, která si zaslouží návštěvu kina i s rouškou. Rozestupy jsou vzhledem k diváckému potenciálu zaručeny.

Žáby bez jazyka
režie Mira Fornay
Česko / Slovensko, 2020, 116 min