Jaké to je být okupantem cizí země? A lze unést tíhu takové zkušenosti, poté co se vrátíte zpět domů? Jaké to je být blízkým někoho takového nebo nést vinu za něco, co jste nejen neudělali, ale ani nezažili? Anna Kryvenko, mladá umělkyně původem z Ukrajiny, která žije a studuje v Praze, se rozhodla vyprávět příběh svého prastrýce.

Album rodinných fotografií s vystřiženou postavou napovídá, že dokument Můj neznámý vojín je o tajemství, o kterém se jen těžko mluví. Dlouhé archivní záběry z roku 1968, kterými je dokument protkán, ale bohužel diváka od silného příběhu spíše odvádějí.

Anna Kryvenko v dokumentu, který mohli diváci shlédnout na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, listuje albem starých fotografií, z kterých kdosi nekompromisně vystřihl neznámou postavu. Má pozornost je upoutána tak jako u knihy, v níž vás chytne úvodní věta příběhu, a vy musíte číst dál. Kryvenko ovšem začíná vyprávět o svých osobních zážitcích po příchodu do Česka, kde se rozhodla studovat FAMU. A předkládá nám obraz plný nepříjemných osobních zážitků a zahořklosti těch, kteří kladou za vinu historické události generacím následujícím. Působí to trochu jako obžaloba Čechů, kteří se podle autorky chovají neurvale, jakmile zaslechnou její rodnou řeč. Hlavní linka dokumentu Můj neznámý vojín se ale nezaměřuje na současný život ukrajinské umělkyně (až na několik zmínek o protestech v Kyjevě a strachu o své přátele), ale má být postupným odhalením tragického příběhu jejího prastrýce.

Po návratu mlčení
Kryvenko se dozvídá, kdo chybí na starých rodinných fotografiích, až v dospělosti během svého pobytu v Praze. Oním neznámým je prastrýc režisérky, sirotek, jehož náhradní rodinou se stala armáda a který po návratu z tehdejšího Československa přestal mluvit a nakonec spáchal sebevraždu. Tvůrkyně však bohužel nezůstala jen u tohoto (samo o sobě dost silného) příběhu. Dokument je protkán dlouhými záběry z okupace Československa v roce 1968, které než aby vyprávění doplnily, spíše ho narušují. Můj neznámý vojín je vyprávěn z pohledu režisérky, která diváka zprostředkovaně seznamuje s osudem svého prastrýce. Škoda, že její komentáře nejsou obohaceny o výpovědi a vzpomínky dalších rodinných příslušníků.

Sledování přijíždějících tanků (nejen) při výročí srpnové okupace ve mně vždycky vyvolává silné emoce. O to zvláštnější je sledovat a slyšet příběh člověka, který se invaze účastnil jako příslušník vojsk Varšavské smlouvy. Jak přiblížit českému divákovi někoho, kdo byl na druhé straně barikády? Dokument ukazuje, že to jde. A to skrze osobní příběh, kdy na člověka nenahlížíme jen jako na příslušníka cizí armády, ale na někoho, kdo má rodinu, přátele, domov a na někoho, kdo si v sobě nese zážitek ozbrojeného konfliktu i dlouho poté. Kryvenko měla jedinečnou možnost vzít silný reálný příběh, kterým by českému divákovi představila ne toho, kdo na záběrech utíká před tanky, ale toho, kdo v něm sedí. Režisérka v Praze ke svému vlastnímu překvapení zjišťuje, jak se historie její rodiny protíná s historií československého státu, bohužel toho v dokumentu Můj neznámý vojín dostatečně nevyužila a ten se tak v důsledku experimentálního pojetí bortí. ∞


Můj neznámý vojín
režie Anna Kryvenko
Česko / Slovensko / Lotyšsko, 2018, 79 min.