Co bylo normalitou za normalizace, a co je šílenstvím za každého režimu? A jak rychle se může utlačovaný proměnit v utlačovatele?

V roce 1973, v den svých dvaadvacátých narozenin, úmyslně přejela Olga Hepnarová osm nevinných lidí nákladním automobilem. Vypověděla, že se cítí být obětí bestiality společnosti a její čin je pak nevyhnutelnou odplatou. Příběh studentky, milenky, vražedkyně a poslední popravené ženy v ČSSR vypráví nový český a vpravdě artový film „Já, Olga Hepnarová“.

Tvůrci snímku se odvážili použít černobílý formát, který u nás není příliš obvyklý, a plně rozvinuli jeho potenciál. Záběry jsou citlivou hrou kontrastů, světel a stínů, ale přitom nezabředávají do samoúčelné estetizace. Spíše evokují vzpomínání, staré fotografie a titulky novin – to, co k nám dodnes promlouvá o zachycené pohnuté době. Dojem fotografičnosti, ale zároveň i autenticity pak podtrhuje úplná absence filmové hudby.

Třicet deka gothaje a víno
Film, ač chronologicky mapuje život Olgy, není zdaleka svázán jednotící dějovou linkou. Jde o výjevy, vjemy a momenty, jejichž význam či bezvýznamnost je možná jen zdánlivá. Kaleidoskop střípků života, které si tvůrci netroufají násilně přizpůsobovat jediné myšlence. A tak jednotlivé scény i celý film nechávají prostor nedořečenému a nevysvětlenému.

Proto také film možná neuspokojí senzacechtivého diváka, který očekává jednoznačný výklad problematického činu Hepnarové. Scénář nepodává žádné skandální odhalení a je vystavěn tak vyváženě a pokorně, že se dost možná blíží i historické skutečnosti samotné. Divák nedostane jasnou odpověď, ale vhled do jednoho života ve vší jeho komplexnosti. A může si sám nalézt vlastní odpověď na zapeklitou otázku motivace hrůzného činu. Přitom by jistě bylo jednoduché udělat z Hepnarové tragickou hrdinku boje proti socialismu, avšak snímek odolal tomuto pokušení. Samotný režim ve filmovém světě nepůsobí na Olgu nijak nepřátelsky nebo represivně, snad ji jen přehlíží. Ostatně stejně jako její rodina, kolegové i přítelkyně.

Všimli bychom si dnes včas?
Stačila nějaká ta křivda z dětství a ono přehlížení, odtažitost a nevyslyšení volání o pomoc udělalo z Olgy raněné Olgu zraňující. Právě v tom můžeme vnímat subtilní zhoubné působení doby. Odosobněné epochy, která přehlíží jednotlivce a nutí je pouze uzavřít se do sebe a nevyčnívat. Snad můžeme pozitivisticky doufat, že dnes by takový osud nemusel eskalovat do tak tragického konce. A že i člověku, který se jen vymyká průměru, by přece jen někdo včas začal naslouchat. Protože svět se proti Olze nespiknul (ač si to myslela), ale ani pro ni neudělal nic, co by takový pocit mohlo narušit. A nikdo nepochopil, že se něco děje, dřív, než se vážně něco stalo. Nezbývá, než doufat za společnost i každého jedince, že více než vzájemné vymezování a ostrakizace v rámci hesla „Kdo nejde s námi, ten jde proti nám“ zvítězí pochopení a solidarita ve jménu „Jednoty v rozmanitosti“.

„Já, Olga Hepnarová“ je mimořádné dílo a to nejen na tuzemské poměry. Je to film podmanivý a hluboký, ale přitom lehký pro vrstvení četných „nedějových“ scén, které umožní divákovi najít si vlastní cestu temným labyrintem mysli hlavní postavy. Tomáš Weinreb a Petr Kazda, kteří jsou podepsáni pod režií i scénářem, tímto filmem debutovali a tak nutno doufat, že takto odvážný, osobitý a působivý úkaz na poli české kinematografie zdaleka není jejich posledním příspěvkem. ∞


Já, Olga Hepnarová
režie Tomáš Weinreb, Petr Kazda
Česko / Polsko / Francie / Slovensko, 2016, 105 min.