Bezhlavé. Tak se dají charakterizovat i některé kroky politiků. Podobnou myšlenku měl možná také Roberto Andò při psaní svého románu Prázdný trůn. Ten poté adaptoval ve filmu Ať žije svoboda. Do jakého absurdna může bezhlavost politiků zajít, uvidíte v tomto italském dramatu. Uspěje v českých kinech stejně jako u diváků na festivalu v Karlových Varech? Spíše v těch komornějších.

Enrico Olivieri, předseda nejsilnější politické strany v Itálii, se hroutí. Preference jeho strany klesají a volby se blíží. A tak vezme Enrico roha. Ve společnosti začínají kolovat dohady o tom, co se s ním vlastně stalo, a šedá eminence přemýšlí, jak situaci zachránit. Pravá ruka předsedy dostane šílený nápad. Podstrčí veřejnosti i prezidentovi politikovo dvojče Giovanniho Ernania. Důvtipný filozof trpící bipolární poruchou je však bratrovým naprostým opakem.

První půlhodina filmu pojednává o Enricově útěku. A jedná se o zbytečně natahovanou nudu. Naštěstí je zbývající hodina snímku už o poznání lepší. Přesto se avizované komedie nedočkáte ani tentokrát. Aspoň ne v dnešním slova smyslu filmu protkaného více či méně chytrým humorem za účelem pobavení od začátku až do konce. Jedná se spíše o komedii v původním slova smyslu, jejímž cílem byl humorný nadhled nad lidskými slabostmi a nedokonalostmi. Viva la libertà se tak nachází někde mezi politickou satirou a komediálním dramatem. Úsměvné momenty přicházejí především ve chvílích, kdy už jsou vážné dialogy poměrně vyčerpávající a autor má potřebu diváka aktivizovat.

Podle děje je jasné, že scénář filmu nepřináší nic převratného. Typ zápletky, kdy se prohodí dvě vzhledově podobné persony, tu byl již několikrát. Člověku v paměti vytanou filmy jako Dave či Máme papeže! Podobný námět nabízí i česká kinematografie. Stačí si vybavit klasiku Císařův pekař, pekařův císař. To, že se jedná o téma stále vděčné, dokazuje i výčet cen, které Ať žije svoboda obdrželo. Přestože vlastně není ničím zvláštní, získal si již loni pozornost na mnoha mezinárodních festivalech a proměnil nejednu nominaci. Italský syndikát novinářů vyznamenal režiséra a zároveň scenáristu snímku Andòa prestižním vyznamenáním Stříbrná stuha pro Nejlepší scénář. Cenu si vysloužil i Tonio Servilla za svou dvojroli pro nejlepšího herce. Snímek se rovněž zasloužil o nominace na Zlaté glóby nebo na Křišťálový glóbus z MFF Karlovy Vary.

Ať žije svoboda šikovně vykresluje povahové rysy jedince. Konkrétně předsedu strany, který se po dlouhé kariéře ve vrcholné politice cítí vyhořelý a svou jedinou možnost v další existenci vidí právě v onom útěku. Politik je tak očima Andòa v poměrně nezvyklé poloze, kdy k němu cítíte až lítost. Po zmizení ukazuje úplně jinou stránku své osobnosti. Působí jako zralý sympaťák, který si své profesní chyby uvědomuje. V kontrastu původně úzkoprsého a nekompromisního Enrica zde vystupuje jeho zmíněné dvojče Giovanni. Tak trochu blázen, který se dokáže radovat z každé maličkosti. Těmto charakterovým rysům nedává vyniknout jen scénář, ale ve velké míře také kamera Maurizia Calvesiho. Jeho pohledem vidíte politické prostředí, jímž prostupuje šeď, v protikladu s myslitelem, který se s vášní pustí do tance tanga či se nechá obklopit smějícími se dětmi. Tímto příjemným a lidským působením také získá zpátky důvěru občanů, kterou jeho bratr pomalu, ale jistě ztrácel.

Precizně zpracovaný film ocení fanoušci dramat a hlavně obdivovatelé hereckých výkonů Servilla, současné hvězdy italské kinematografie. Loňský rok byl pro něj nejen co do počtu ocenění úspěšný. Stejně perfektní výkon předvedl i ve vizuálně o něco povedenějším snímku Velká nádhera. Andòovo dílo, jež odlehčenou formou reflektuje politickou scénu v Itálii, však vyzařuje jakýsi alibismus. Snaží se nabídnout každému typu diváka něco, ale zároveň ničím nepřekvapí. Režisér se tak určitě nedržel hesla buď všechno, nebo nic. Spíš od každého trošku, ale v závěru to poměrně fungovalo, protože suma sumárum jde o dobře odvedenou práci, kde zaujme spíše kamera a herci, než samotný děj. ∞


Ať žije svoboda (Viva la libertà)
režie Roberto Andò
Itálie, 2013, 95 min.