Vítězný snímek letošního Berlinale Touch Me Not spojuje dva módní trendy současnosti – důraz na osobní autenticitu ve veřejné prezentaci a touhu po sdílení emocí – ve jménu kvazidokumentárního záznamu terapie sexuálního života. Film ovšem nechtěně odkrývá odvrácenou stranu obojí módy a dokládá, že prosté zveřejňování intimity ke vzniku uměleckého díla nestačí.

Autenticita! Tak zní jeden z příkazů mediálního věku. Čím více je naše zkušenost se světem odkázána na virtuální zprostředkování, tím více je zapotřebí vystavovat autentický prožitek, chceme-li svému sdělení získat pozornost. Když chtěla novinářka Saša Uhlová upozornit na problém nízkých mezd a špatných pracovních podmínek v mnoha společensky potřebných povoláních, nenapsala o tom prostě článek, nýbrž tématu propůjčila sebe sama: po dobu půl roku se v takových prekérních pracovních pozicích nechávala zaměstnat. Výsledná série jejích reportáží Hrdinové kapitalistické práce se stala nejúspěšnějším novinářským počinem minulého roku, dokument Apoleny Rychlíkové Hranice práce se Sašou Uhlovou „v hlavní roli“ zvítězil na jihlavském festivalu dokumentárních filmů a problém prekérní práce se skutečně stal tématem celospolečenské diskuse.

Buď autentická
Rumunská dokumentaristka Adina Pintilie se pokusila zužitkovat hlad veřejnosti po autenticitě a natočila dokumentárně-hraný film, který chce prostřednictvím observance intimních problémů protagonistů dosáhnout diváckého souznění s nimi a skrze to asi i větší otevřenosti pro naše vlastní intimní světy. Hlavní postava snímku, inteligentní padesátnice Laura (anglická herečka Laura Benson), trpí krajně ztíženým přístupem ke své vlastní tělesnosti; blok má nejspíše původ v traumatu svázaném s jejím (v nemocnici umírajícím) otcem a Laura se pokouší jej překonat za pomocí několika terapií orientovaných na tělesné sebeprožívání. Zdá se ovšem, že spíše než Laura řeší problém jejího intimního já samotná Adina Pintilie, která Lauru k celé anabázi přiměla, do filmu opakovaně vstupuje a se svou protagonistkou reflektuje průběh její filmové terapie jako s civilní osobou.


Buď emotivní
Tato nadpřítomnost reflexe, prozrazující jak režisérčinu bezradnost, tak smrtelnou vážnost, s níž ke svému úkolu přistupuje, koresponduje s nadpřítomností reflexe, která doprovází Lauřinu terapii. Každý vizuální či haptický podnět, každý terapeutův dotek nebo jeho intimní gesto jsou podrobeny reflexi Lauřina prožívání. Jistě, v terapiích se tak postupuje; zůstává ovšem otázkou, proč by se tak mělo postupovat v médiu obrazného umění. Kontinuální reflexe vlastního prožívání propojuje hlad po autenticitě s druhým módním trendem mediální doby, touhou po sdílení emocí. V Touch Me Not se naší pozornosti dožaduje konkrétně ztížená cesta k emocím a jejich verbální průzkum. Vzniká tak nechtěný pandán k mainstreamové, především hollywoodské, kinematografii – zatímco ta se dnes soustředí na přímočaré dobývání těch nejspolehlivějších, a tedy nejbanálnějších diváckých emocí, film Adiny Pintilie chce z cesty za základními emocemi vystavět podívanou pro intelektuály, jenže i zde dospívá k banalitě.

V kvazidokumentárním záznamu různých terapeutických intervencí se dozvíme, že „všechny emoce jsou vítány“, že „tělo je dar a život je způsob, jak tohoto daru užívat“ nebo že „nemůžeš něčemu říct ano, pokud tomu také neumíš říct ne“. Veřejný průzkum autentické intimity se snadno může stát banálním a nudným. Touch Me Not svým způsobem potvrzuje nehezká slova, která o psychologii emocí napsala Hannah Arendtová: Naše nitro a jeho poryvy jsou podle ní tím nejuniformnějším a nejméně zajímavým, co máme. Skutečné individuality, tvrdí Arendtová, dosahuje každý člověk teprve navenek, především ve svém neopakovatelném jednání.

Umění versus autenticita
Umění je významný způsob, jak neopakovatelnost stvořit, jak dát zazářit skutečnosti, která tu před tím nebyla – třeba i anonymně, nejde o neopakovatelnost tvůrce, nýbrž o jedinečnou krásu díla. Když se ovšem skutečnost filmového díla redukuje na terapeutický sestup do nitra „skutečné“ psychiky, nemusíme na této cestě nic opravdu pozoruhodného potkat. Snad právě proto, aby tu přesto nechybělo „umění“, obklopuje Touch Me Not terapeutický sestup do zraněného nitra protagonistky značně stylizovanou a povrchně nonkonformní filmovou aranží. Interiér Lauřina bytu získává volbou drapérií a přesvícením nadpozemsky bílý, jakoby odtělesněný nádech, který má asi zdůrazňovat Lauřin problém s přístupem k vlastní tělesnosti. Kontrapunktem sterilní běloby je sexuální černota kožených obleků na tělech návštěvníku BDSM klubu, kam zase Pintilie vysílá představitele vedlejší terapeutické linie filmu.

Ta se odvíjí tak, že Lauře (a tím i filmovým divákům) je voyeristicky zpřístupněna jiná, tentokrát kolektivně vedená dotyková terapie v blíže neurčitém zařízení, které díky své sterilní bělobě působí jako nemocnice. Z terapeutické dílny se postupně osamostatní dvojice tvořená zakřiknutým Tómasem (islandský herec Tómas Lemarquis) a jen minimálně pohyblivým Christianem (Christian Bayerlein), postiženým spinální svalovou atrofií. Z opět všudypřítomné reflexe doprovázející terapeutický kontakt této dvojice vychází právě tělesně deformovaný Christian jako jediná postava, která je se svou tělesností vyrovnaná a netrpí žádným sexuálním blokem (Christian se naopak rád chlubí tím, že penis je jediný úd, který u něj funguje, jak má). To je závěr stejně tak efektní jako tezovitý, a jakkoliv je Christian asi nejsympatičtější postavou snímku, působí jeho postižení v kontextu filmu nešťastně, jako další z rekvizit přeexponovaného filmového aranžmá. K němu patří i prostituti, které si k sobě Laura zve (nebo které k ní zve Pintilie?), aby jí demonstrovali uvolněný, milující přístup ke svému tělu a pomohli jí tak najít vztah k vlastní sexualitě.

Tápající Berlinale
Výsledná směs dokumentární vážnosti a „artistní“ aranžovanosti je obtěžkána mechaničností, která proniká až k rozvrhu filmových barev: Barevný protiklad bílá – černá sugeruje významový protiklad sexuální blok / společenská konvence – undergroundová svoboda nespoutané, přestože fyzicky třeba spoutané SM sexuality, popřípadě sexuality polyamorické. Trochu příliš mnoho motivů jenom proto, abychom dokázali divácky prožít jednoduchou tezi, že „na sexualitě není nic špatného“. To, že Touch Me Not navzdory své jednorozměrnosti a úmorné doslovnosti zvítězil na letošním Berlinale, jen potvrzuje rozšířené mínění, že berlínský filmový festival už delší dobu dramaturgicky tápe. ∞


Touch Me Not
režie Adina Pintilie
Rumunsko / Německo / Česko / Bulharsko / Francie, 2018, 125 min.