Všichni sme bejk
Brazilské rodeo. Dusno, bahno, vřava a zpocený tváře. Stádo vyburcovaných býků a tlačenice rozpálených diváků. Mezi nimi otlučená ohrada, rozvrzaná symbolická bariéra. Tvoří však skutečný předěl mezi dvěma světy, nebo je vlastně nepodstatné, kdo se mačká na které straně?
Kovboj Itamar, tanečnice Galega s dcerkou Cacá jsou nomádi, kteří cestují se svými býky oprýskaným náklaďákem od štace ke štaci. Drží pospolu, cestují pospolu a společně se snaží uspět. Ve všedním dni i v záři reflektorů zažívají drobná vítězství i pády do prachu země. Jak a proč se vlastně dali dohromady, není důležité, nyní jsou jednou smečkou, jedním stádem a táhnou dál, kamsi za horizont dnešního dne.
Režisér a scénárista Gabriel Mascaro prostřednictvím filmu „Neonový býk“ chtěl prý předat svůj dojem z proměn koloritu severovýchodní Brazílie. Mascaro však v krajině svého dětství nevidí polovičatou globalizaci, industrializaci a komercionalizaci jako nános cizího, ale jako podnět, kteří místní rázovití lidé přijali a přetvořili k potřebám svého světa. Nevznikla tedy prvoplánová filmová obžaloba pokroku a modernity. Prodavačka parfémů se v šatech proplétá mezi kupkami hnoje a nabízí honákům prvotřídní kolínskou. Obří plastický nápis „#FashionCity“ trčí osamocen uprostřed pouště. To vše kamera jen pokorně sleduje svým dětským pohledem a ani trochu se nad tím neušklíbá.
Vyhodit si z kopýtka
Druhé téma, které „Neonový býk“ rozehrává, je tělesnost. Předurčuje opravdu naše jednání a vnímání světa? Může svalnatý kovboj milovat šití a půvabná dáma zas opravování svého auta? Ani tento moment se ve filmu nepřeklene v prvoplánové mravokárství, ale naopak jde mnohem hlouběji, pod kůži a maso základních pouček gender studies. Oko kamery nechňapá hltavě po psychologii postav, propletených historiích a osudech. Dívá se na těla. Těla při společném jídle, spánku, mytí, žití. Pomyslné bariéry mužství a ženství jsou v mysli diváka dávno pryč, protože to, co film ve skutečnosti relativizuje, jsou samy hranice mezi zvířetem a člověkem.
Načesávání hřívy, žehlení vlasů, pestré postroje, blyštivé šaty. Býk, který se žene jako zpitý rváč, diváci, kteří hýkají jako dobytek, koně na dražbě jsou představováni jako šlechtici, ženy na prodej se natřásají jako klisny v říji. Milenecký pár u ohrady býků nevzbuzuje rozpaky, dvě těla v pohybu jen splývají s přešlapujícím dobytkem. Dle slov režiséra se naturálno vlastně mění v lehké surreálno.
Krejčí Adam
Textil, oděv, kostým – několikrát akcentovaný motiv filmu se pak jeví jako jediný a chabý opěrný bod celé definice lidství. Je ale symbol zrady na bohu vlastně nevratným odcizením se božskému, nebo jen zvířecímu? Není spíše konstantním zrazováním sebe sama? Nebo je snad cestou k vyššímu, dokonalejšímu, mechanizovanému a hladkému světu, k novému ráji, který představuje hypnotická hala strnulé továrny na textil?
Mladý režisér Gabriel Mascaro využil své zkušenosti s dokumentem i videoartem a natočil sled pohledů na všednost. Avšak tímto zdánlivě povrchním snímáním reality se ponořil hluboko do halucinogenního prožitku existence samotné. Nejen citlivý smysl pro záběr a střih je tím vinen, ale i herecké výkony, které dávají zdání syrové až dokumentaristické civilnosti, prosté vší umělé stylizace. „Neonový býk“ je zkrátka filmem, který dokáže vyprávět beze slov. ∞
Neonový býk (Boi neon)
režie Gabriel Mascaro
Brazílie / Uruguay / Nizozemsko / Španělsko, 2015, 101 min.