Terra Franca (2018), okouzlující snímek portugalské režisérky Leonor Teles, je zároveň učebnicovým příkladem dilematu, které odpradávna trápí stoupence aristotelovské poetiky a dokumentárního formátu americké PBS. Co je vlastně poselstvím dokumentárního filmu, který se staví zády k žurnalistice a k jejím ostrým loktům a dovolí si pojednávat o silně osobním tématu?

„Jsem posedlá dobrými záběry a vizuální stránkou filmu,“ přitakává režisérka během rozhovoru při příležitosti 40. ročníku festivalu Cinéma du réel, jednoho z největších mezinárodních festivalů dokumentárního filmu. Film byl rovněž promítán v rámci programu ACID (Association Cinéma indépendant pour sa diffusion), který podporuje nezávislou filmovou tvorbu a od roku
1993 tvoří součást festivalu v Cannes. Festivalových výstupů už si Teles užila několik, ale dnešek je něčím výjimečný. Terra Franca představuje její celovečerní debut.

Těžko říct, zda byl podnětem pro přímočarou charakterizaci díla volný tok režisérčiných myšlenek, nebo šlo o dobře míněnou otázku novináře, který právě vyklopýtal z promítacího sálu a jehož mysl byla stále zamžená zastřenými, zrnitými, a přesto jaksi pocitově sytými obrazy jako vystřiženými z manuálu analogové fotografie. Fakt, že jde především o výtvor kameramanky s vrozeným citem pro krásu záběru, se u tohoto výrazného autorského díla prostě nezapře.

A o čemže to film vlastně pojednává? Jde o osamělou etudu portugalského rybáře Albertina Loba, který je tak trochu sólokapr a zároveň tak trochu pevným článkem jedné semknuté rodiny. Tak trochu se vyčleňuje svým nepřehlédnutelným charismatem a tak trochu touží setrvat ve své rutinní roli rybáře, kterou ohrožují nová byrokratická nařízení a které se možná bude muset brzy vzdát. Samotné natáčení pak probíhalo dva roky. Barevná paleta filmu se proměňuje s každým novým obdobím, které rodinu posouvá o krůček blíže k dlouho očekávané svatbě nejstarší dcery.

Dál? Už nic moc, a přece víc
Není třeba si nic nalhávat — film může „tak trochu“ odradit ty z nás, kterým těžknou víčka při úmorně dlouhých, výmluvných pohledech, jimiž je prodchnuta snad celá avantgardní kinematografie 60. let
a která bezesporu ovlivnila vývoj filmu natolik, aby dala vzniknout snímkům jako Terra Franca. Nelze také popřít fakt, že divák nikterak nestrádá, pokud film sleduje přerušovaně. To mám koneckonců odzkoušené: jako by film trpělivě vyčkával, zatímco si odskočím zařídit své malicherné záležitosti a uspokojím svou postmoderní promiskuitu v podobě jepičí délky soustředění. K filmu se pak věrně vracím s podivem, že mi ta krátká pauza vlastně nijak neuškodila.

Zdráhám se ale film předčasně odsoudit jen jako estetickou podívanou. Dopustila bych se podobné chyby, jako kdybych obdivovala knihu pro vůni jejího papíru nebo kličky a zákruty použitého písma. (Jev vcelku častý.) Filmový obraz sice určitým způsobem supluje hmatový zážitek, který je nedílnou součástí jakéhokoliv prožitku umění, nabízí ale také zadní vrátka, kterými se recenzent rád kradmo protáhne, nemá-li dostatečný podnět k tomu, aby se „povrtal“ trochu hlouběji v obsahu díla. Tedy podobně, jako je tomu u čtení pro zvuk slov samotných nebo odchod z galerie s pokrčenými rameny a takřka nefalšovaným obdivem: „Podoba naprosto věrná!“

Obrazem vpřed
Skrze objektiv kamery, neúnavně snímající osamělé rozbřesky na řece i jaksi přelidněné momentky uprostřed civilizace, zvládla Leonor Teles odkomunikovat nejen vizuální porno, ale i citlivě podanou zápletku, která polechtává svým „proč“, „jak“a „co bylo dál,“ aniž by dala zavděk urychleným závěrům a interpretacím. Už samotný název filmu je povedenou hříčkou a zároveň tak trochu enigmou pro vnímavého diváka. Terra Franca je chytrou parafrází na Vila Franca de Xira, obec poblíž Lisabonu, kde Leonor Teles vyrostla a kde se odehrává i děj filmu. Pojem terra (tedy země) na první pohled bije do očí svou fyzickou i konceptuální rozpínavostí: vila (tedy obec) je podmnožinou země, která zároveň dává pocit sounáležitosti. Rodných obcí je nespočet, ale země je nám všem společná. Název filmu tak napovídá, ačkoliv možná do jisté míry ironicky, že se film zaobírá univerzální lidskou zkušeností. Dosadit už si můžeme každý to, co k nám ve filmu promlouvalo nejvíce, ať už dráždivou a přece jaksi půvabnou všednost každodenního života, pospolitost rodiny nebo věčný rozpor mezi touhou po svobodě a závazkem.

Poslední ze jmenovaných je i nejnápadnější a nejdůmyslnější metaforou filmu. Vyjadřuje jakési ukotvení, které je i příčinou Albertinových vrásek a příležitostné trudomyslnosti. Nelze si nevšimnout mírné nelibosti, kterou v rybáři vyvolávají pravidelné návraty na pevninu. A tuto významovou nuanci zachraňuje právě perfektně zvládnuté umění kinematografie v rukou režisérky-kameramanky. Scény na lodi totiž bývají jediné, kterým Albertino očividně dominuje — jeho postava vyplňuje většinu záběru a samotná kamera se před ní sklání v lehkém podhledu.

Naopak ve scénách, které zapojují celou Albertinovu rodinu, se protagonista často krčí v rohu asymetrických kompozic, zatímco je pomyslné vzduchoprázdno nad jeho hlavou doslova přecpané banálními artefakty pozemského života: omšelé záclony, vyskládané nádobí, vybledlé obrázky na lednici. S živým štěbetáním rodinných sešlostí se často tlučou nepřítomné pohledy otce rodiny, u kterých málokdy víme, kam směřují či jestli se setkávají s nějakou smysluplnou odpovědí. Nejde o ojedinělý případ — podobně zpřetrhaně někdy působí i dialogy ostatních členů rodiny. Místo harmonické pospolitosti se nám tak někdy vkrádá poměrně klaustrofobický obraz této mikrospolečnosti.

Vysavače a nepovedený Moby Dick
Co si tedy divák může z takové podívané odnést? Minimálně fakt, že důmyslně zachycený obraz může být efektivním nástrojem ironie. Obdobou izolovaných momentů na lodi jsou mlčenlivé záběry Albertinovy manželky, která gruntuje jejich společný domov s pomocí vysavače, jenž se dříve ve filmu stal ústředním tématem rodinné debaty. Nejstarší dcera se v této scéně podivuje s neskrývaným vzrušením: „Koupila sis nový vysavač!“ Neméně vzrušení vzbuzuje fakt, že nové udělátko stálo rodinný rozpočet až 500 eur, což si vyslouží fascinovanou poznámku: „Tak to bude pořádné dobrodružství!“

Komentář je samozřejmě tak trochu směšnou antitezí protagonistovy touhy po oproštění se od všech nudných problémů každodenního života na souši, ale zároveň pomáhá nastavit určité kritické zrcadlo obrazu života rybáře, který lze lehko překroutit v romantickou báji o dobrodružství a svobodě. Úvodní záběr filmu sice vyobrazuje Albertina jako enigmatického hrdinu na pozadí kolébajících se světel velkoměsta, ale hned o několik minut později čelíme o poznání střízlivějšímu paralelnímu záběru. Albertino opět brázdí místní vody na svém motorovém člunu, ale tentokrát je obraz zalitý až nepříjemně bílým denním světlem, oproštěný od poetičnosti nočního klidu. Nejenže denní světlo odhaluje nuzné, zašedlé prvky předtím tak barvitého a tajemného pozadí (zejména odpudivý betonový most přes řeku), ale neestetické je i Albertinovo neohrabané jednání. Laicky řečeno — ten den mu to rybaření zkrátka moc nejde.

Je obdivuhodné, jak dokáže Leonor Teles prostřednictvím estetických záběrů podtrhnout nejen to neobyčejné, ale i to obyčejné, nehezké a rozporuplné v tomto portrétu rodinného života na okraji portugalské společnosti. Kdyby byl obraz jen na první pohled líbivý, film by způsobil příjemný požitek a snad by i sklidil nějaké ty pozitivní ohlasy. Je to ale právě líbivý obraz, který odkrývá svou podstatu vrstvu po vrstvě, zhlédnutí po zhlédnutí, který film skutečně posouvá na vyšší úroveň.

text: Kateřina Konrádová

Terra Franca
režie Leonor Teles
Portugalsko, 2018, 80 min