Do kin přichází norský snímek Thelma režiséra Joachima Triera. Při festivalových projekcích rozdělil publikum na dvě části – jednu emočně zasaženou a druhou svébytně znechucenou. Z čeho vyplývá onen dualismus?

Nahlížíme-li na tento snímek jako na alegorické umělecké dílo, které pomocí symbolů vypráví určitý děj, zůstává interpretace pouze na publiku. Záleží jen na naší míře sebeprojekce a empatie, které jsme ochotni propůjčit dílu, a na ochotě hledat v pohyblivém obrazu to nevyřčené. Pokud se nám samotný děj příčí, zůstaneme u plošné dějové linie, která sama o sobě nepřináší nic novátorského. Hledáme-li však druhý plán, můžeme si z podobně laděných celovečerních snímků odnést velká poznání o nás samotných. Tak to v umění funguje vždy, chceme-li si ho užít, je dobré cestou do projekčního sálu nebo galerie odložit skeptičnost.

Potlačená sexualita
Bylo by příliš snadné držet se ústřední dějové linie, kdy hlavní postava Thelma přichází do nového prostředí, začíná žít samostatný život vysokoškolské studentky, která znovuobjevuje svou identitu, když si začíná uvědomovat potlačovanou sexualitu, ústící až v podivné psychogenní záchvaty. Toho si byl patrně vědom i sám autor, a proto se ve snímku objevují současně různé mystické souhry, které právě jedné části publika v sále nejsou příliš po chuti. Nadpřirozené schopnosti hlavní hrdinky a artové postprodukční efekty vykreslující její vize jsou oslím můstkem pro otevřenou kritiku pokrytectví křesťanské hetero-normativní společnosti. Přijímání sebe sama navzdory dogmatické výchově pak v Thelmině příběhu zrcadlí jen zástupy dalších dospívajících queers. Značná část populace v současnosti navzdory nejnovějším vědeckým výzkumům stále věří tomu, že homosexualita je něco, co by se dalo vyléčit v ústavech, a oživuje tak spirit společenské diskriminace těchto menšin z počátku minulého století. Jiné rodiny možná chápou, že se sexuální orientací se rodíme a nemůžeme ji nikterak ovlivnit, ale sami bojují s biblickým ideálem Adama a Evy, muže a ženy, jako jediným „normálním“ typem vztahu − vše ostatní je ďábelským chtíčem, jehož démonské svody ovládají duši jejich potomstva.

Ďábelský chtíč a nadpřirozeno
Snímek samotnou víru a lásku silně vyzdvihuje nad pochybnosti a strach. Právě tento Thelmin niterný boj ukazuje, jak fatální následky ony emoce mohou mít, neboť hrdinka sama zjišťuje, že má nadpřirozené schopnosti, kterými její podvědomí ovlivňuje realitu. Právě zmíněné schopnosti a středověké čarodějnické procesy jsou častým terčem divácké kritiky, ale vnímejme je komplexněji v rámci filmového porovnávání dobrého a zlého, kletby a daru, cudnosti a pokušení, víry a pochybnosti, Ježíše a Satana.

Dominantní postavou je otec Thelmy, který pod náboženskou záštitou ve svých nejlepších úmyslech vědomě koná zlo. Hraje si na Boha, který může soudit a zasahovat do osudů druhých. Celé je to však tak nenásilně divákovi podáno v detailech a metaforách, že samotná myšlenka doznívá ještě při závěrečných titulcích. ∞


Thelma
režie Joachim Trier
Norsko, 2017, 116 min.