Francouzské drama Kdo si myslíš, že jsem, adaptace románu spisovatelky Camille Laurensové, rozpačitě ohledává témata stárnutí, identity i moderních technologií. Režisér Safy Nebbou dochází k tvrzení, že přetvářka na sociálních sítích nemusí vést k deformaci charakteru, naopak se jejím prostřednictvím můžeme přiblížit vlastním tužbám a přirozeným potřebám.


„Nepředstírala jsem, že mi je dvacet čtyři let. Opravdu mi bylo čtyřiadvacet“, deklaruje padesátiletá Claire (Juliette Binocheová) na jednom z mnoha terapeu­tických sezení, které nám film přibližuje. Za psychiatričkou (Nicole Garciaová) dochází kvůli krizi, kterou vyvrcholilo její rozhodnutí založit si na Facebooku novou identitu a coby atraktivní dívka Clara navázat kontakt s mladým fotografem Alexem (François Civil). Nové já ji zcela pohltilo – s Alexem udržovala každodenní styk, nikdy se s ním ale nemohla osobně potkat. Měsíce prodlužovaného trápení dospěly k nešťastnému konci.

Nebbouově snímku je vlastní napínavý, ve chvílích až nepříjemný emocionální tlak. Po uvedeni do rutiny Claiřiného života, ke kterému patří přednášení o francouzské literatuře a výchova dvou dospívajících synů, se tyto struktury začnou rozkládat. Primární se pro ni stane flirtování na osobním chatu. Zprávy následně přecházejí v žádosti o fotografie a ty v telefonické hovory. Situace je neudržitelná a režisér poměrně zručně postihuje křehké a obsesivní psyché ženy, jež začíná chápat, že se cítí stejně mláda jako před pětadvaceti lety.

Kdo si myslíš, že jsem rovněž charakterizuje, podobně jako jeho protagonistku, kombinace ne vždy úspěšně prodané dráždivosti a kultivovanosti. Tím, jak se Claire postupně stává otevřenější, odvážnější a drzejší, objevují se i v zápletce snímku citelnější excesy. Film zároveň nedokáže popřít, že vychází z mainstreamového „ženského“ románu a z hlediska narace či stylu nespěje k žádným ozvláštňujícím experimentům.

Arteterapie pro začátečníky
Nebbou se ve filmu věnuje jen velmi omezenému repertoáru témat, které přibližuje úspornými a nepřekvapivými prostředky. Cíle snímku jsou příliš nízké a vedou jen k málu pozoruhodných zjištění. Máme-li jmenovat polohy, v kterých je film jistější, patrně to bude linie sociálních sítí. Nebbou do vyprávění bezproblémově zapouští mediální mix z počítačových monitorů i mobilních zařízení – jedná se o jeden z mála případů, kdy zobrazení fenoménu sociálních sítí není v rámci fikčního světa okatě naivní a ani nespěje k prvoplánově moralizujícím závěrům. Navíc se nezdá, že by měl režisér známosti ze sociálních sítí za simulakrum, ale chápe je jako klíčovou součást moderního mezilidského vztahu, který čistě na bázi textingu může fungovat celé měsíce. Identita mladé dívky, pod kterou Claire vystupuje, navíc není zcela vyfabulovaná, ale má základ ve skrytých povahových rysech padesátileté ženy. Díky ní Claire zase jednou může volně dýchat.

Jiné motivy ovšem film exponuje poněkud nemotorně. Hodina stopáže s sebou přináší bod zlomu, s kterým Nebbou nachází limity svého vypravěčského umu. Claire se musí vyrovnat s důsledky svého jednání a vyhledá psychiatrickou pomoc. Terapeutická sezení již rámovala mnoho předcházejících scén, po tomto momentě však získá Claiřina sebereflexe vyloženě formu návodného vysvětlování. Vyprávění dokonce dovolí protagonistce proměnit trauma v autobiografický text, který je nám následně předčítán. Tento alternativní příběh plodí další problémy. Především nasvědčuje tomu, že Claire Alexe nijak nepochopila, ve svém díle ho totiž přetváří v podivně mdlou figuru, která žije jen pro její potěchu. Není jasné, jak tyto scény korespondují s explicitně formulovanými tématy identity, stárnutí, přejímání rolí nebo ženské emancipace.

Možná jde o odvážný krok, toto z traumatu vycházející „dílo v díle“ ale nijak neslouží k reflexi mediální podstaty filmu, tak jako to udělal například Pedro Almodóvar se Špatnou výchovou (2004) a Bolestí a slávou (2019). Kdo si myslíš, že jsem takto dospívá jen k obecně známým zjištěním (i ve smyšleném světě lze najít šťastný konec, jak prozíravě prohlašuje psychiatrička) a vyprávění pozdržuje před závěrečnou částí. Ta má, analogicky k předchozímu velkému zvratu, podobu dramatického odhalení, které mění význam mnoha předchozích scén – přičemž část z nich dělá logicky krajně nesmyslnými.

Vzhledem k výše popsaným pochybením překvapí, že se filmu dostalo ve francouzských periodikách reakcí, které se pohybují od neúprosné kritiky k neskrývanému nadšení. Kdo si myslíš, že jsem je ve všech ohledech zástupcem středního proudu, který by měl vzbuzovat vášně jen u publika s omezenými zkušenostmi. V příběhu ženy, která zůstala jen krok od znovunabytého mládí, Nebbou nenašel překvapivé zákruty.

Kdo si myslíš, že jsem
režie Safy Nebbou
Francie, 2019, 101 min