Paulo Coelho. Jméno, které bývá všemožně skloňováno a nezměrným způsobem komoleno ve všech osmdesáti jazycích, ve kterých vyšel kultovní bestseller „Alchymista“. Avšak kdo je muž, který se za tímto jménem skrývá? Na tuto otázku se pokouší odpovědět nový brazilský snímek.

V první části filmu vidíme plešatícího Coelha v roce 2013, čtvrtstoletí od prvního vydání „Alchymisty“. Spisovatel se zrovinka chystá na jakýsi večírek k tomuto výročí. Rozdá pár autogramů, nasedne do auta… A tu mu něco přelétne přes nos, na snobskou akci se vybodne a raději si udělá s chotí výlet. Režisér tedy dává najevo, že Coelho rozhodně není jen autorem jediné knihy. A zároveň vzbuzuje očekávání diváka: co se asi tak dělo těch uplynulých dvacet pět let v životě a mysli velkého spisovatele?

Ku vší podivnosti se ale film tomuto čtvrtstoletí romanopisecké dráhy obloukem vyhne – scénář končí těsně před vydáním „Alchymisty“. Takže se snímek nevěnuje největšímu Coelhovu bestselleru, a už vůbec ne dalším jeho třiceti knihám. Kdo tedy „Alchymistu“ a další knihy nečetl a spisovatele posledních dvacet pět let nesledoval, možná přišel do kina zbytečně. Film je o tom, jaký tento slavný spisovatel byl, než se spisovatelem stal – o autorově mládí.

Dědeček vypravuje
Je to ve své podstatě známé schéma o vzestupu rockové hvězdy. Vzpurný syn se vymaní z nadvlády svého přísného otce a naplno se oddá všemu, co pedantská výchova zakazovala. Sex, drogy, rock’n'roll a hurá. Paulo Coelho jako potrhlý hipík s vytřeštěnýma očima, který se věnuje psaní písňových textů a nonkonformním neřestem všeho druhu. A jeho řádění znepokojuje představitele brazilské vojenské diktatury i pány psychiatry.

Kapku překvapí, že Coelho je vykreslen jako osoba poněkud plytce bezcharakterní. Je v první řadě buřičem, který bojuje proti abstraktní životní falši a nesvobodě. Potom se stane členem tajemného katolického řádu RAM a moudra již trousí jen jeho mistr, zatímco Paulo spořádaně putuje do Santiaga de Compostella. Potom střih! A máme tu moudrého dědouška, pana spisovatele. Pokud ale Coelho v mládí byl takové zarostlé třeštidlo, čím byl potom a čím je teď? Film nám to rozhodně vyprávět nehodlá. Naopak sleduje příběh muže, kterým Coelho „byl“, než se stal literárním guruem a velkou osobností, kterou scénář nijak nerozklíčuje.

Suchý film o magii
Není samozřejmě nutné autora s takovým citem pro duchovno a mystiku zcela demytizovat a rozebrat na prvočísla. Snímek však kromě odpovědí nepřináší ani otázky. A je to film až povážlivě nemagický. Alespoň na to, že má vyprávět o spisovateli, dávajícím ve svém díle tak velký prostor osudu, víře, symbolům a kouzlům. Například v knize rozhovorů Coelho vypráví, jak si nezodpovědně zahrával s černou magií a jeho byt náhle zaplavilo „hmatatelné černo, jakési absolutní Zlo“. Ve filmu Coelho spíš vypadá, jako by si uhnal nervový šok ze sledování televize.

Natočit biografický film není legrace. Buď lze život hlavního protagonisty našroubovat na jedinou vypravěčskou linii, nebo tento koncept zcela opustit a představit danou osobu nějakým experimentálním způsobem. Debutující režisér Daniel Augusto však bohužel nedokázal naplnit ani jednu z výše zmíněných variant. Film „Poutník – nejlepší příběh Paula Coelha“ neobdařil ani jednotící linií, ani novou koncepcí, která by se bez takové linky obešla. A tak je výsledkem slepenec roztříštěných výjevů, jež nejsou příběhem, a už vůbec ne nejlepším. Pokud je Coelho opravdu osoba tak nadpozemsky neuchopitelná, mělo se k němu podle toho přistupovat. V tomto duchu byl třeba natočen film „Beze mě“, vynikající portrét Boba Dylana, kterýžto byl vykreslen jako šest odlišných postav, zahraných šesti herci.

Žárovky přebývají, nápady chybí
Samostatnou výzvou je už to, že povolání spisovatele není úplně filmové ze své podstaty. Výborně se při výkonu povolání natáčí hudebníci, divadelníci a tanečníci, ale shrbená postava za stolem sama o sobě zas takovou podívanou není. Ve filmu o Coelhovi jsou na to konto četné scény prokládány poněkud fádními záběry psacího stroje, plamínků svíček a blikajících žárovek. Buďto se autoři nezmohli na méně komiksové vyobrazení ideje či inspirace, anebo jim zářící vlákna svítidel opravdu jen připadala tak nezkrotně estetická. Marně přemýšlím, jaká varianta je ta horší.

Film celkově není tragický, ale z Coelhova vesmíru vybírá jen drobty a sám nepřidává skoro nic. Nemá atmosféru knih hlavního protagonisty, záběry nejsou vizuálně nikterak promyšleny (jak by se slušelo na film o umělci), scény nemají soudržnost a o samotném spisovateli ani jeho díle se toho moc nedozvíte. Působí to spíše jako taková klubová doplňková četba pro znalce Coelhovy osobnosti a díla. Nezdá se totiž, že by mladý Paulo měl se svým starším alter egem mnoho společného.
Na vině je však hlavně scénář a režie. Neboť třeba hudební složka je plná skvělého bigbítu a herci podávají přesvědčivé výkony. To ovšem ještě není samospásné a průměrná kamera tomu rozhodně nepřidává. Celkově se tedy na film kouká i docela pěkně, ale bohužel se špatně vnímá, který to příběh nám vlastně filmaři o spisovateli vypráví. A jestli to vůbec příběh je. ∞


Poutník – nejlepší příběh Paula Coelha (Não Pare na Pista)
režie Daniel Augusto
Brazílie, 2014, 112 min.