Slam poetry – autentická zpověď aneb performativní ztvárnění své vlastní básně tady a teď. Zatímco diváci mají jasno již po první návštěvě, ve slamerské komunitě to neustále vře a vedou se dohady o tom, co je, a co už není slam poetry. Každý má svůj názor, i když původní záměr a myšlenka se dávno naředila časem i vzdáleností místa vzniku.

Při pátrání, co je vlastně podstatou tohoto žánru a kde jsou jeho hranice, mě má osobní cesta zavedla až do Chicaga, do baru Green Mill. Tam dodnes vystupuje Marc Smith, jenž v roce 1984 s tímto konceptem přišel.

Při rozhovoru se ukázalo, že Marc Smith už jednou v Čechách byl, a to na mezinárodním festivalu Poezie bez hranic v Olomouci v roce 2004. Byl tedy v obraze: „Ten jazyk byl pro mě překážkou, protože čeština je hodně složitá, ale byli tam skvělí lidi, zábavní. Převládalo tam hraní se slovy. To tady v Americe tolik neletí. Třeba v hip hopu se používají slova v zajímavých kombinacích, jinak než normálně, ale pořád nejde o slovní hříčky. Nejde u toho o zábavu, není to takové to HO HO HO ho ho…“

Některá vystoupení u nás mi připadají spíš jako stand-upová slam poetry.
To se stává na mnoha scénách. Důvod je ten, že publikum se chce smát. Nemusíš mít ten nejlepší text, vlastně stačí i celkem průměrná věc. Běžní lidé se prostě rádi zasmějí. Když chceš ale sdělit něco vážnějšího, musíš být opravdu dobrý v samotném provedení. Proto komediální věci fungují dobře nebo jednodušeji. Ve světě slamu je jednodušší být zábavný. Cílem je ale trefit všechny úrovně komunikace: performanci jako takovou, pak úroveň samotných slov a nakonec i to, čemu herci říkají the zone, tu až téměř spirituální mezilidskou oblast, a to není vždycky lehké trefit. Běžní slameři to v sobě nemívají, protože nejsou dostatečně otevření a přístupní. Tak se ptej.

O čem je vlastně slam poetry?
Když někdo vyhraje soutěž, tak to nic neznamená, o tom to není. Správná definice slam poetry zní performing poetry (předváděná poezie), a vůbec nemusí zahrnovat soutěž. Prostě předvádíš poezii na pódiu místo toho, abys ji jenom říkal. Tak jsem vlastně začal, soutěž přišla až později, jako určitá forma show okolo. Ale ta nic neznamená. Jde o to naučit se, jak komunikovat svým tělem, hlasem a tváří tak, aby to bylo efektivní. Já udělal jen to, že jsem přidal k poezii performanci. Někdy je to až moc performativní, takže to zabředne do určitého klišé, ale komunita pořád není dostatečně veliká, takže se to nesetkává s žádnou velkou kritikou. Pořád je to underground, i po třiceti letech. Pořád to není komerčně zajímavé. Třeba dneska večer tam byla asi tak třetina lidí, kteří byli na slam poetry poprvé a nikdy nic podobného neviděli. Uvidí někoho, kdo je OK, ale jenom OK, ani se neblíží těm výtečným. Ale stejně lidé říkají WOW, protože vidí něco nového a je to pro ně skvělé. Spousta věcí je teď na YouTube a ostatní to kopírují, ale to není ono. V začátcích Green Millu chtěl být každý jiný. Lidi nechtěli být jenom OK. Psali nové kousky každý týden, aby to tu totálně zbořili, aby lidi řvali nadšením. Ale to vědí už jen pamětníci, že se to teď nedá srovnávat s tím, jaké to bylo na začátku, a že už to nikdy nebude tak syrové a kreativní jako kdysi.

Už jsi asi viděl hodně show.
Viděl jsem jich asi víc než kdokoliv jiný na světě. (usmívá se) A slyšel jsem víc básní než kdokoliv na světě, těch přednášených tedy.

Překvapí tě ještě někdo?
Tu a tam jo, ale velmi vzácně. Jeden chlápek dneska měl na začátek dobrý fígl, ale pak už to bylo na jedno brdo. Myslím, že je to velká vzácnost, když přijde někdo s něčím novým. Třeba Erika. To je ženská, která chodí do míst, kam nikdo jiný nechodí. A pokaždé, když přijde, má napsané nové věci. Lidi se děsně kopírují. Přicházejí k nám slameři se stylem, který tu byl ještě dřív, než se vůbec narodili, a ani netuší, že někoho kopírují.

To je běžná věc, že nejdřív člověk napodobuje, a až potom možná přijde s něčím novým.
Někdo jen kopíruje styly, ale existuje celá řada slamerů, kteří rozjeli úplně nový směr, třeba Taylor Mali nebo Denice Frohmanová. Nový hlas přichází sám, a když se to pak objeví na YouTube, ostatní to začnou kopírovat.

Znám jednoho komika, který nemá rád, když se jeho věci dávají na YouTube. Diváci pak nejsou překvapení, když jdou na jeho show. Je dobré dávat slam poetry online?
Vždycky jsem byl proti televizi, takže ne, dobré to není. Moje tajemství je, že mám přes dvacet různých stylů, a tím pádem nikdo nemůže kopírovat Marca, protože Marc je vždycky jiný. Už od začátku beru každou báseň jako jedinečnou. Každá má jiná slova a měla by být i jinak předváděná. Někdo může kopírovat určitou báseň, ale nejde kopírovat můj styl. Televize a média a internet korumpují umění. Tahle show byla vymyšlená jako živé umění, jako reakce na masová média. Takže jsem dlouhá léta ani neuvažoval o tom, že bych pořizoval záznamy. Nikdy nejde zachytit, co se vlastně děje. Můžeš se podívat za týden na videozáznam dnešního večera, ale to se ani v nejmenším neblíží tomu, co se tam vlastně dělo.

V Čechách je populární improvizace. Co si myslíš o freestylu, volném stylu?
Když freestyle funguje, je to úžasné. Viděl jsem freestylera, který si vzal věty z celého večera a pak to všechno dal dohromady a bylo to skvělé. Když freestyle nefunguje, je to příšerné. Je to prostě stupidní, ale obdivuju lidi, co to umí. Myslím si, že je to svým způsobem trik. Někteří mají štěstí, umí to popadnout za správný konec, jsou vnímaví. Freestyleři jsou ale podvodníci. Mají v rukávu různé finty a fóry, hodí je tam, když potřebují, a ono to funguje. Jsou to spíš kumštýřské triky než opravdové umění. Být chytrý kumštýř je úžasné. Chytří lidé mají rádi chytré věci. Ale ty věci, které opravdu fungují, které někoho opravdu chytnou, nejsou nikdy chytré. Protože intelektuální kecy nejdou do těch míst, o kterých opravdu potřebujeme slyšet. Nejdou do těch míst, která tě donutí se podívat na svět z jiného úhlu, a tím změní tvoje vnímání světa. Myslím, že freestyle patří mezi takovéto chytré kategorie. Já jsem do poezie dodal performanci. To, co jsem rozjel, v sobě obsahovalo všechny typy performované poezie. Pak se to transformovalo do slamu, ale vlastně každá poezie, která je performovaná, je slam poetry a jako taková je otevřená vůči celému publiku, a to je další důležitá věc. Co se stane na show, lidem mění život. Všichni, kdo tu dneska seděli v publiku, se změnili. Nevědí přesně jak, ale jejich život se změnil. A proto tu máme umělce, aby nám říkali ty tajemné věci, které nám jako lidskému druhu mají pomoci v bytí. V momentě, kdy umělci začnou tvořit za peníze a podílet se na propagaci spotřebního zboží, jde všechno do háje. Umělec je ten, kdo hovoří o těch tajemných věcech.

Takže umělec pojmenovává věci tak, jak normální člověk nedovede.
Přesně tak. A jeho hlas je tu pro nás ostatní. Ne, aby prodával televize, auta a podobně.

Měly by básně fungovat samy o sobě, myslím napsané?
Cílem je dát dohromady co nejlepší text a co nejlepší performanci. Takže ne, psaná slam poetry neexistuje. Básně ve slam poetry jsou performované. Performovaná poezie je svým způsobem vyšší forma poezie než ta psaná, ale to je můj osobní názor. V psané poezii existuje určitý soubor technik a rad, jak psát, ale v té performované máš najednou daleko víc možností, jak se vyjádřit. Záleží na tom, jak to řekneš, a tím můžeš dát slovům jiný význam. Komunikace s posluchačem se zkrátka odehrává na úplně jiné úrovni. Pro mě je každá forma, která dává člověku víc možností a technik, jak se vyjádřit, vyšší formou vyjádření.

Zkoušel jsi ten samý text přednášet různými způsoby?
Já se snažím dělat to pokaždé jinak. Jinak to dílo interpretovat. Podobá se to spíše jazzu. Je to jiné než u vážné hudby, která se snaží reprodukovat dílo v přesně té samé podobě. V jazzu přijde píseň a ty se ji snažíš zahrát pokaždé jinak. A o to se snažím i já. Kdybych to dělal pořád stejně, asi by mě to začalo nudit.

Je něco, co bys rád vzkázal českým slamerům?
Podívejte se, není to o soutěži, ale o performanci. Když jsem chodil do školy, dostali jsme k vyřezávání dýni. Tohle je taky forma dýně. S poezií jsem udělal to, že jsem vzal její formu a rozbil ji. Změnil jsem ji. Pořád je to dýně, možná to není nejlepší umění, ale je teď mnohem zajímavější než v původní podobě. Když posíláme slamery od nás z Green Millu do celonárodních soutěží, tak po nich chceme, aby bořili pravidla. Často jsou pak diskvalifikovaní právě kvůli porušení pravidel. Pro umělce je klíčové, aby soustavně zpochybňovali konvence a nedělali ty samé věci. Jinak se nedostane k tomu, co je opravdové, a jen opakuje, co už tu bylo. Tvoje individuální pravda se přece nemůže projevit ve stejné podobě jako u někoho jiného. Můžeš si půjčit techniky, ale nedostaneš se k tomu, kdo jsi opravdu ty.

Typický přístup zní: „Už jsem soutěžil a vím, co mi fungovalo předtím.“
Když se soutěží o hodně peněz, začne se to brát moc vážně. Já jsem byl vždycky proti vysokým prémiím za výhru. Pak mají soutěžící starost hlavně o to, aby si ten večer vydělali. Což je pochopitelné, protože sem jedou z veliké dálky a chtějí vydělat nějaké peníze, ale o tom slam není. Slam je o boření konvencí a dělání věcí jinak. U nás měníme pravidla každý týden, někdy dokonce i v průběhu soutěže. Pokaždé jsou nová a neotřelá. Ale ne všichni umělci dokážou měnit konvence doby. Kašlete na konvence a pravidla. Riskujte. Když přijde slamer, který zboří pravidla a je za to diskvalifikovaný, o takovém slamu se pak mluví ještě dlouho poté. ∞

text: Ondřej Lidický