Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler byli dvojicí slovenských Židů, kteří v roce 1944 propašovali do demokratického světa bezprostřední informace o zrůdnostech osvětimského vyhlazovacího tábora. Film Zpráva, který jim věnuje režisér Peter Bebjak, je napínavým dramatem, které se příliš netrápí etickými a filosofickými problémy reprezentace holocaustu.

Ačkoli Vrba (původním jménem Walter Rosenberg) a Wetzler popsali systematické vraždění s mnoha detaily, vliv na vývoj války byl velmi omezený. Svět kvůli nacistické propagandě pochopil šíři a propracovanost holocaustu až ve chvíli, kdy do táborů vstoupili první osvobozenečtí vojáci. Tento klam se v závěru Zprávy stává hlavním tématem. Demokratické režimy bojovaly s naivní myšlenkou, že se válka odehrávala pouze mezi ozbrojenými silami.



Ochota k sebeklamu
Bebjakovo dílo explicitně připomene událost, při které v roce 1944 navštívil koncentrační tábor Terezín Mezinárodní výbor Červeného kříže, který poté informoval svět, že k žádnému cílenému útlaku nedochází. Před jeho příjezdem nacisté místo totiž důkladně zkrášlili. Dojem však dokonala prostoduchost příchozích. Slovy Aldouse Huxleyho z eseje Notes on Propaganda: „Politická a náboženská propaganda působí, jak se zdá, jen na ty, kdo jsou už zčásti nebo úplně přesvědčeni o její pravdě. […] Propagandista je člověk, který usměrňuje již existující proud. V půdě, kde není voda, kope nadarmo.“ O tom, jak část demokratického světa přijala vidění nacistického Německa, také skvěle informuje krátkometrážní snímek A Night at the Garden (2017). V něm přítomné archivní záběry z roku 1939 zachycují sjezd více než dvaceti tisíců amerických příznivců Adolfa Hitlera, a to v samém centru New Yorku. Klam a manipulace zkrátka nejsou možné bez zohlednění vědomí a ochoty příjemce.

Zpráva vychází primárně z Wetzlerovy knihy Co Dante neviděl. Bebjak příběh posunul směrem k subžánru „útěkářského filmu“. Dominantně se zaobírá strategií, kterou Vrba (ve filmu přejmenován na Fredyho – hraje Noël Czuczor) s Wetzlerem (Valér – Peter Ondrejička) zvolili pro útěk z Osvětimi, a posléze sleduje jejich cestu za slovenským odbojem. Tato část vyzdvihuje tělesnost, strach z odhalení a psychologickou zátěž, kterou dvojice zakouší. Jen stručně shrnuje jejich motivace a holocaust ponechává v pozadí. Druhá linie sleduje počínání osvětimských vězňů, kteří jsou za troufalost svých druhů vystaveni obzvlášť velkému utrpení. Ačkoli plán Fredyho a Valéra znají, odhodlaně vytrvávají pod dohledem sadistického dozorce Schwarzhubera (Florian Panzner).

V obou rovinách se ale Bebjak soustředí na zprostředkování nepříjemných pocitů, kterých dosahuje za pomocí logicky volených stylistických prostředků. Zpráva je nejzáživnější, když se oprošťuje od zátěže enormně těžkého tématu a zarývá se do mysli protagonistů. Filmu v těchto chvílích pomáhá propracovaná zvuková stránka nebo kompozice zkušeného Martina Žiarana. Ten v momentě největšího vysílení neváhá kameru odvážně otočit na bok, čímž vyvolává nepohodlný efekt dezorientace. Postihnout dokáže i subtilnější vjemy. V závěru například přibližuje šokující uvědomění vyslance Červeného kříže (John Hannah) velmi pozvolnou jízdou na jeho tvář. Ačkoli je tedy Bebjak dobrý trýznitel svých postav, má velké rezervy v roli vypravěče, který pečuje o cesty svých fikčních entit.

Co Bebjak neviděl
Zprávě se zaprvé nedaří postihnout velikost celého vyhlazovacího systému. Právě té věnuje úvod snímku, činí při tom ale několik problematických kroků. Snímání ve velkých celcích nezanechává mnoho představivosti a sugeruje nám, že tábor vidíme v celé jeho velikosti. Příjezd nového transportu nejprve umně zdůrazní zvuk lokomotivy, scéna však poté propadne nezáměrnému chaosu. Tento moment měl názorně ukázat, jaké tyranii jsou za branami Osvětimi vězni vystaveni, natočený je ale velmi zmatečně – jen komplikovaně se lze prostorově zorientovat, příčina náhlé brutality není jasná a význam pro ústřední útěk nicotný. Zmíněná figura brutálního dozorce je navíc natolik plochá, že si v jeho charakterizaci Bebjak vypomáhá flashbackem. Vzhledem k tomu, že jde o jediný pohled do minulosti této postavy, vyznívá jeho zařazení maximálně účelově. Není navíc pochyb, že by se tato karikatura dočista obešla bez motivace k násilným činům. Jak se s tímto čirým zlem film vypořádá? Přirozeně scénou výrazného patosu a slzopudnou promluvou, kterou Schwarzhuberovi vmete do tváře jeden vězeň.

Snímky jako Noc a mlha (1956), Šoa (1985) a Saulův syn (2015) rovněž tematizují holocaust, zároveň jsou však dědici prohlášení Theodora W. Adorna, že „psát poezii po Osvětimi je barbarské“. Prázdné pláně z díla Alaina Resnaise a rozostřené obrazy z oceňovaného maďarského snímku naznačují, že holocaust nejde umělecky zobrazit. Dá se chápat, že Bebjak v rámci slovenské kinematografie, která po revoluci téma ještě neprozkoumala, zvolil zatím cestu sdílnosti a klasického narativu. Maďaři si před Saulovým synem také nejprve museli natočit Velký sešit (2013). V kontextu světových trendů a tendencí ale zůstává Zpráva poněkud bezzubá.

Zpráva
režie Peter Bebjak
Slovensko, Česko, Německo, 2020