Být tady a teď je v posledních letech určitou životně filozofickou módou. Všichni o tom mluví, píšou, čtou. Spousta lidí více či méně aktivně o tento stav mysli usiluje nebo alespoň ví, že by měla. Avšak co se pod tím skrývá a jak pro samou soustředěnost na své prožitky neupadnout do plytkého hédonismu?

Přítomnost není jen tato izolovaná vteřina plující ve vzduchoprázdnu, přítomnost je esencí veškerých mých zkušeností, životů mých rodičů, předků, národa, miliónů let vývoje druhů na Zemi a ve stejnou chvíli také nepřeberného množství kroků, rozhodnutí a náhod, které učiním já a dalších sedm miliard lidí mezi miliardami živočichů, rostlin, planet a galaxií. Proto otázka bytí tady a teď není jenom o tom, abych se oprostila od minulosti, nevázala se na budoucnost a užívala si okamžiku, ale také o vnímání tohoto nádherného klubka s nespočtem nití, uprostřed kterého jsem já – maličký nepatrný uzlíček, který je zároveň středobodem vesmíru, tvůrcem času a dění.

Mé vědomí udává tep skutečnosti, jejíž jednotlivé úseky se rozzáří podle toho, kam zamířím svoji pozornost. Ta je klíčovým nástrojem, kouzelným vznášedlem, schopným přenést mě kamkoliv si budu přát.

Ponořit se do hlubin
Chci-li se dostat do minulosti, stačí na ni pomyslet. Mohu pak čerpat podporu a inspiraci v četných zkušenostech dob předchozích. Kolikrát na ně ale vůbec myslet nechci, ba právě naopak – z celé své duše si přeji vytrhnout se z jejich spárů. Chmury a bludy minulosti jsou mocnými čaroději, kteří člověka dokážou po roky věznit, mučit a pronásledovat. Útěk do sebeklamu zapomnění nepomáhá – dokud se jim nepostavím tváří v tvář a nedokážu se s nimi vyrovnat, budou můj život ovlivňovat tím silněji, čím méně si to budu chtít připustit. Neustálý boj a prožívání bolestných vzpomínek je pak ještě více vysilující. Tma, která při tom člověka pohltí, je nekonečná, protože čerpá z jeho vlastních sil – vysává z něj život, dokud nezbude trouchnivá troska. Proto je lepší neschovávat se a nezápasit, ale přijmout minulost jako nedílnou součást sebe – jakkoliv odpuzující, strašidelné, ostudné nebo mylné jsou její trýznivé okamžiky, ve chvíli, kdy byly přítomností, vyplynuly ze souhry okolností a rozhodnutí jako jediná a nejlepší možnost.

Mezi strašidly
Lehčí o ranec starého haraburdí, vydávám se dopředu. Abych jen tak nebloumala, řeknu si, co je pro mě důležité a kam mám namířeno. Stoupám-li do výšek či lezu-li do údolí, může a bude to chtít odhodlání a práci, avšak nehledě na cíl měl by mi stále dávat smysl i samotný průběh.


I území budoucnosti jsou ovšem obývána všelijakou nebezpečnou havětí – nejčastěji tu narážím na fantomy a rusalky. První jsou projekcí mých strachů a pochybností, živí se neklidem a zvědavostí. Dostávají-li bohatou a pestrou stravu, mohou vyrůst do rozměrů opravdu velikánských. Ty drobnější exempláře pak dokážou člověku celkem znepříjemnit život svou otravnou dotěrností a až tupou jednotvárností. Většinou ale na cestě jen pozastaví, málokdy od ní úplně odradí – pravý hrdina přece není ten, co se nebojí, nýbrž ten, co se bojí, ale kráčí dál.

Fata morgána
Mnohem zákeřnější jsou rusalky – vidiny, které poutníkovi sladce našeptávají do ucha, mohou pobláznit kdejakou světlou hlavu. Čím větší a nesplnitelnější je podbízený cíl, tím spíše se chudák ve zrádných tůních utopí. Hrdina, který podlehne omamující představě zítřka, se krůček po krůčku vzdaluje vlastnímu já a původnímu směru – tu zradí své principy, tu pošlape svou čest, a hlavně pořád trpí, trpí a trpí, jen aby se někdy, v zářném a nedohledném budoucnu, dočkal chladivě přízračného srdce rusalky. Cíl, jemuž musím podřídit veškeré své počínání, zatnout zuby a vydržet, je s největší pravděpodobností pouhým přeludem. Postupně a nenápadně mě přeměňuje na úplně cizí osobu, které bych dneska nepodala ani ruku.

Stojaté vody
A tu se konečně dostávám zpátky do přítomnosti. Mým úhlavním nepřítelem v tomto kraji jsou bažiny a proudy. Řeším sice spoustu akutních věcí, které tok dění přináší, zůstávám však pořád na mělčině a neslyším vlastní ozvěnu. Těkavá pozornost, která se nechává upoutat kdejakou bludičkou, mě odplaví do močálu, jehož smradlavá břečka mumifikuje mé duchaprázdné tělo.

Jakmile se totiž přestávám věcem věnovat, přestávají mě na oplátku bavit. Dělám je pak automaticky a čekám až se objeví něco nového a neotřelého. Rozdíl je ale často jen ve mně – kouzlo pozornosti dokáže i z bláta vytáhnout nádherný leknín.

V kokpitu vlastního osudu
Krajina naší mysli je rozmanitá – některé její kouty jsou nám důvěrně známé, druhým se raději vyhýbáme, každopádně ale skýtá spoustu tajů, čekajících na prozkoumání. Vyrovnám-li se s minulostí, vznikne mi pevná půda pod nohama. Naučím-li se odhánět strašidla a vábničky, rozpustím tak mlhu a zažehnu nad hlavou hvězdy, jež mě nasměrují. Nenechám-li se utopit v rutině a samozřejmosti, budu mít pro život „zelené prsty“.

Přítomnost není vázána časem a prostorem – je tam, kde jsem přítomná duchem. Minulost a budoucnost ji protínají skrz naskrz – není činů bez následků, není kroků bez předchozích šlépějí, není dočasných řešení. I to nejnepatrnější rozhodnutí může ovlivnit náš život dlouho dopředu. Jsem-li tady a teď, vnímám v jediné chvíli celou tu těsně provázanou mapu a zároveň jsem přesně tam, kam se vědomě dívám. Aby to nedopadalo jako tenkrát v tramvaji cestou do práce: tady a teď, tady a teď… sakra, co je to za zastávku?