Dvě stě áčtverek fundovaného čtení za dvě stě korun nebo devět eur. Vychází jednou za rok. Co tam najdete? Básnivé eseje sartrovského ražení, prózu jak uleželou, tak čerstvou, barevné fotky na křídovém papíře, komiksy i podnětné teoretické texty, u kterých musíte přemýšlet a třeba se k nim i vrátit. Prostě labyrint.

Nový voyeurismus, zní téma letošního čísla. Spousta z nás jím na sociálních sítích žije. Václav Hájek startuje nemilosrdným zamyšlením „Orgie narcismu. Selfie, super-face, vizuální samohana“. Němka Hito Steyerlová navazuje vizí „Planetární spam: Ústup z reprezentace“: „Naše dopisy a momentky, důvěrná a oficiální korespondence, televizní vysílání a textové zprávy se jako tektonická architektura tužeb a obav naší doby prstencovitě šíří ze Země… Dochází k čím dál většímu zvnitřnění hegemonie spolu s tlakem na konformitu a výkon, což platí i pro tlak reprezentovat a být reprezentován… Fotografie a videozáznamy jsou nebezpečnými prostředky zachycování času, afektu, produktivních sil a subjektivity.“ Mluví mi z duše.

Francouzský historik Georges Didi-Huberman v článku „Podobný, nepodobný, přeživší“ rozebírá čtyři fotografie, jež se našly v Osvětimi v tubě na zubní pastu. Neznámý člen Sonderkommanda zachytil na dvou snímcích pálení těl lidí, kteří byli právě zavražděni v plynových komorách, na jednom pak skupinu žen právě jdoucích na smrt. O nějakou dobu později fotografa čeká stejný osud. Autor i objekty tedy zmizeli, jediné, co zůstalo, je pár obrazů. „Další jedinečný a nenahraditelný obraz minulosti vyprchává s každou přítomností, která se v něm nedokázala poznat.“

Z literatury zaujme spisovatel, který si říká Gauze. Pochází z Pobřeží slonoviny a dorazil před lety do Francie jako jeden z bezejmenných imigrantů bez dokladů. Pracoval jako hlídač v obchodě a ve své próze heslovitě popisuje, jaká je „hlídačina“ dřina. Dále je ke čtení úryvek Voyeur Allaina Robba-Grilleta, existenciální dopisy Tiny Modotti, mexické kámošky Frídy Kahlo, a povídky mladých českých autorů, o kterých jste ještě neslyšeli. Třeba Sára Vybíralová, ale tu zrovna od vidění znám (na konci každého článku je fotka autora).

Pak jsou v Revue Labyrint rozhovory. Výborný je ten s izraelským spisovatelem Etgarem Keretem. Izraelec se ve své zemi podle Keretových slov potýká s každodenními starostmi i radostmi jako v kterékoli jiné zemi, jen „u nás je prožíváme mnohem víc do krajnosti.“ Demonstruje to na příhodě, kdy jede s malým synem v autě a rozezní se siréna ohlašující brzký dopad bomby někde v okolí. Musí zastavit auto, vystoupit a lehnout si k zemi během půl minuty. Malý synek si ale zrovna postaví hlavu, že země je špinavá a lehat si nebude. „Člověk si připadá víc živý,“ vysvětluje Keret v nadpise, proč volí život v Izraeli, a ne tzv. diasporu. Absolvent FAMU Martin Kohout žije v Berlíně a jeho klip Moonwalk zařadilo Guggenheimovo muzeum mezi nejlepší videa serveru Youtube. Určitě vás zajímá, jak k tomu došlo.

V německé metropoli kotví taky novozélandský fotograf a instalátor Simon Denny. Proslul výstavou, kde předvedl, jak šel čas s monitory. Možná jste si i vy všimli, že z někdejších televizních „beden“ jsou dnes „placky“. Ale udělat o tom výstavu vás nenapadlo. Škoda. Na patnácti barevných stránkách si můžete prohlédnout Dennyho avantgardní dílo. Labyrint vystavuje taky Eda Atkinse, Camille Henrot, Richarda Nikla a pár dalších. Věci, na které hned tak nenarazíte. ∞


LABYRINT REVUE Č. 35-36
nakladatelství Labyrint
Praha, 2015, 220 stran