Pro někoho je přirozeným způsobem sebevyjádření a kompletním životním stylem, pro jiného nepochopitelným patetickým a směšným divadýlkem chroptících zarostlých chlápků. Můžete na to pohlížet jako na buranskou těžkopádnost nebo, řečeno slovy jedné z příznivkyň, jako na „veselou hudbu, kterou můžete vnímat celým tělem“. Řeč je o metalové muzice.

Nechci si hrát na znalce metalu. Zblízka jsem poznala spíše jeho vysmívanou variantu, a to jeho publikum vesnických zábav: v džízce počmárané nápisy Arakain a Vitacit, s účesem à la Jaromír Jágr na počátku své kariéry a půllitrem piva v ruce. Podobného ražení byly i kapely – s variací na Kabáty a Alkehol sklízely od publika své plody slávy. S propracovanějšími formami metalu jsem se setkala až nedávno, když se mezi mými přáteli vyskytlo hned několikero fanoušků i hudebníků, produkujících tento typ hudby. Poslední pomyslnou kapkou do poháru mé zvědavosti byl fakt, že přímo pod ateliérem naší umělecké skupiny Got Neighbours vznikl metalový klub.

Shodou okolností jsem byla pozvána na koncert šumperské kapely Dying Passion v rámci jejího předvánočního turné, a tak objevila jinou odnož metalu než ono zmiňované „chroptění na pódiu“. Začalo mě zajímat, co vlastně lidi na metalové hudbě fascinuje? Kromě rozhovoru s Dying Passion se se mnou sešel i jeden z hudebníků, Robert Vdoviak, zpěvák kapely Dead In Red působící v Moravském Písku. Hovořila jsem také s Pavlou Dudovou, výtvarnicí a filmovou animátorkou, která poslouchá metal už od střední školy.

Soudobá lidovka?
„Je pravda, že je to vesnická záležitost, akorát v současné době vidíte spíš emo-patky místo těch zmiňovaných džízek s nápisy,“ říká Pavla Dudová. Společně s ní a s Robertem Vdoviakem se dostáváme k otázce, jestli se metalová hudba dá označit jako „soudobá lidovka“. Několik styčných bodů by tu bylo – vesnické prostředí tancovaček, jasně daný rytmus a také fakt, že metalové skladby na zábavách jsou jednoznačně určené „do skoku“ než pro poklidný poslech.

„Spíš bych to nazval vážnou muzikou, která se hraje hodně nahlas,“ říká Robert. Naráží na muzikantskou obtížnost a propracovanost metalových vyhrávek, která prý pro nezasvěceného nemusí být ihned patrná. To, co člověk vnímá jako „kravál“, má totiž přesný řád a kupodivu v metalu není zase tolik prostoru pro improvizaci. Vlastně ani přímé propojení metalové kapely a klasického hudebního tělesa není ničím zas tak neobvyklým, se symfonickým orchestrem hrála třeba Metallica nebo norská kapela Therion.

Metalová muzika – pro a proti
Proč máš rád metal?
Chytré děti poslouchají metal : ) Je to neustálá alchymie. Máš nástroj, se kterým jde dělat spousta zajímavých věcí. Nestačí k tomu ale jen mozek, ale musíš používat i zbytek těla. Když se takových lidí sejde víc a doplní jeden druhého a funguje to, je to silný zážitek. Sám neudělá nikdo nic, musí jich být víc – je to týmová hra. Jeden se spoléhá na ostatní a všichni se spoléhají na jednoho. Především je mazec, když víš, že ti lidi jsou samouci (což většina metalových stars je) a přijdou s takovými nápady, že by jim k tomu nepomohly ani dvě konzervatoře. Právě tím, že metal vzniká na základě emocionálního cítění „amatérů samouků“ vznikají často netypické zajímavé prvky, které když dobře zakomponuješ do zbytku kapely, je to pravé ořechové. Pro neznalé, kteří tomu nerozumí, je to šílenství a běs, ale ve skutečnosti je to nejlepší hudební žánr, jaký kdy vznikl. Je to něco jako moderní lidové písničky.
Jiří, 28 let, kytarista

Jde to ze srdce – a co je nejhlavnější – metal vzniká v hlavě a končí v rukách a nohách na opravdových nástrojích. Taková hudba ti dá mnohem víc než nějaké pitomé elektro.
Martina, 20 let, studentka

Proč nemáš rád metal?
Je to hra na drsňáky, ti lidé si tím kompenzují svoje dětské strachy. Nemají evidentně v sobě něco vyřešeného.
Tomáš, 28 let, filmový animátor



Vyhánění démonů
„Není třeba rozumět textu, metal je hudba, která se vnímá celým tělem,“ dodává Pavla. Něco přece jen bude na skutečnosti, že metalové koncerty jsou rituálem, kde se člověk zbavuje temné stránky a „vypouští ze sebe démony“ za doprovodu podladěných kytar. Je možné, že právě na koncertech, které slouží jako jakési „kolektivní vyhánění démonů“, si člověk tuto temnou stránku prožije a nemusí ji „tahat“ do svého „civilního života“?

Když se nezaujatým okem podíváte do řad posluchačů, uvidíte zarputilost v obličejích, pekelnická gesta – ale v reálu je většina metalových příznivců tichými a introvertními lidmi. „Nezažil jsem nějakou bitku na našich koncertech,“ říká Robert. Těžko však říct, jestli je metalové publikum v jádru opravdu tak mírumilovné, nebo jestli je tahle nekonfliktnost způsobena určitou homogenností v hledišti. Přece jen, „šampónek“ v růžovém triku na black-metalový koncert těžko zavítá.

Jsme drsňáci!
„Jde o to nasrání, to je emoce, která dělá metalový koncert metalovým koncertem,“ dodává Pavla. „A hlavně je to šou, divadlo,“ shodují se oba dotázaní. Tato divadelnost úzce souvisí právě s předchozím zmiňovaným tématem „rituálu“. Aby si člověk řádně „temný rituál“ prožil, musí se připravit takřka od hlavy po paty. Obléci si kostým, pomalovat se válečnými barvami – a pokud se v takovém prostředí dostanete do správné ráže, nejeví se ani známá ukousnutá netopýří hlava na koncertě Ozzyho Osbourna ničím nepochopitelným.

Všechny ty šklebící se obličeje, poetika smrti, satanských křížů, nihilismu – není to trochu zahleděné do sebe? Nemůže se podobný zážitek stát nechtěně komickým? Přece jenom, v dnešní době, kdy jsme zvyklí dělat si legraci ze všech, ze všeho a nebrat vážně sami sebe, mi přijde, že se metal naopak bere smrtelně vážně. Není to moc patetické?

Inklinace ke smrti
Když však nahlédneme do historie metalu, zjistíme, že skandinávská odnož black-metalu si na „peklo na zemi“ opravdu nehrála. Legendární kapela Mayhem, založená v Norsku roku 1983, se pohybovala hranici temnosti, satanismu a smrti. O jejím zpěvákovi se signifikantní přezdívkou Dead (který mimo jiné odešel z tohoto světa vlastní rukou) je známo, že si pohřbil své oblečení na několik týdnů pod zem, aby na jevišti vystupoval ve správném stupni rozkladu. Také u sebe nosil hnijícího krkavce v igelitovém sáčku a inhaloval tuto „vůni smrti“ jako inspiraci před koncerty. Těmito prostředky kapela dosahovala postupně intenzivnějších ponorů do hlubin satanismu, rozkladu a obecnému odporu ke všemu. „Upřímně si myslím, že jej život na Zemi moc nebavil,“ vyjádřil se o Deadovi Faust, bubeník spřízněné kapely Emperor.

Historii severského metalu pak lemují další excesy, jako vypalování dřevěných kostelů, které naplánoval další člen skupiny Mayhem zvaný Varg. Ten byl krátce poté odsouzen za vraždu svého spoluhráče z kapely.

All you need is… hate?
Tohle měl zpovídaný kamarád Robert asi těžko na mysli, když na obhajobu metalu tvrdil, že „nenávist a agrese zmůže víc než ‚hipísácký mír a láska pro všechny‘“. Otázkou zůstává, když člověk své démony opravdu odpoutá, jestli je dokáže také usměrnit. To už je spíše otázka pro psychoanalytiky.

Na serveru Topzine.cz píše novinář a znalec metalu Michal Čížek: „Dnešní black-metal je stále o kultu. Specifická odnož rockového náboženství. Všichni fanoušci se shodnou na třech věcech: odpor k církvi, pohanské myšlení a láska k přírodě.“ Poslední dva motivy, tedy fascinace pohanskými mýty a úcta k přírodě jsou východisky kapel, které se od satanismu jednoznačně distancují – například Enslaved či Summoning.

Je vůbec možné mít nad touto potemnělou poetikou trochu nadhledu? Někteří hudebníci tvrdí, že ano. Řecký muzikant Bob Katsionis z kapely Firewind odpovídá v rozhovoru pro internetový server Metalirium na otázku, jak vnímá tato klasická metalové klišé: „Myslím, že je to vtipné. Vyrostl jsem na skupinách jako Rhapsody a samozřejmě Manowar, ale teď je mi dvaatřicet a nevěřím na bojovníky ani draky. Byl jsem v armádě a žádní draci tam teda nebyli. Ale… je to dobré téma, o kterém skupina může mluvit.“

Podobným dojmem často působí metalové videoklipy, dobře zpracované příběhy „temných lordů a osudových pobledlých dívek“. A možná je zde i klíč k otázce, proč metal láká daleko víc mužské než ženské publikum.

Byla bych naivní, kdybych si myslela, že existuje jen jediná pravověrná metalová cesta, lemovaná satanistickými kříži a výkřiky o smrti a neodvratitelnosti našich temných osudů. Nakonec, žádný žánr nepřetrvává v ortodoxní podobě příliš dlouho. I metal přece prodělává fúzi s elektronickou hudbou, s prvky jazzu a odbočkami k vážné hudbě i emo-stylu.

Jaká jsou úskalí produkce nemainstreamových, tedy i metalových kapel?
Největší úskalí je v dnešní době asi v návštěvnosti koncertů. Fanoušek si většinou vůbec neuvědomí, že když bude hudbu oblíbené kapely poslouchat jen doma z „empétrojek“ a kapelu nijak aktivně nepodpoří, kapela nejspíš brzy zanikne, jelikož neutáhne vyčerpání a postupnou demotivaci z poloprázdných klubů, časovou náročnost tvůrčí činnosti i zkoušení, civilní zaměstnání, vlastní rodinu. A pak se tento posluchač následně diví a píše na internetová diskuzní fóra vzkazy typu: „Kde to vázne, kde jsou nový pecky?“ Dnešní doba mladým lidem předkládá, jak všechno přijde až za nimi a nejlíp zadarmo, stačí jen chtít a poddat se tomu. Je to samozřejmě vyjádřeno trochu s nadsázkou, ale chtěla jsem vystihnout atmosféru, která tuto otázku ovlivňuje. Za kulturu a zábavu je obecně málokdo ochoten platit (nezávisle na finanční situaci), je to bráno jako „něco navíc“. Na druhou stranu je pravda, že situace v hudbě se přece jen trochu liší styl od stylu. Výhodu si myslím mají např. kapely, které jsou čistě žánrově vymezeny a chodí na ně věrné publikum, které kolikrát ani nerozlišuje mezi jednotlivými skupinami a chodí na daný hudební styl. Nebo skupiny, které se svezou na nějaké určité trendy vlně, která ovšem často zanedlouho pomine. Trvalá kvalita se zákonitě většinou prosazuje pomalu a složitě.
Štěpánka Kubíčková, KontraProduction (produkuje mimo jiné Dying Passion)



Rozhovor s metalisty

Za kapelu Dying Passion (www.dyingpassion.com), která inklinuje právě k experimentální formě metalu a která představuje (nejspíš) posluchačsky přístupnější formu této muziky, odpovídal kytarista Stanislav Jelínek:

Jaká byla vaše tvůrčí cesta, vývoj?
Vývoj byl ovlivněn i novými lidmi v kapele, kteří měli jiný odlišný hudební rozhled. Pokud si pustíte první desku Secretly a poslední Absorb, tak je to docela skok, ale každopádně je to pořád emotivní melodická muzika s náznaky progrese. Na začátku jsme hodně používali flétnu a housle a měli jsme i chraplavý mužský zpěv, tady to byly ještě dozvuky z předešlých death-metalových kapel. Pak jsme plynule přešli ke klávesům, které nebyly tolik svazující a poskytovaly větší rejstřík. Nyní si pohráváme hodně i s elektronikou.

Jaké byly úplné začátky? Co vás „nakoplo“, abyste začali hrát?
S Alešem Ciprou (R.T.I, Cruadalach) jsme chtěli založit projekt, inspirovaný tehdy rodící se doomovou scénou (My Dying Bride, Anathema, Amorphis, …). Tenkrát jsme se ještě jmenovali Sinners, ale po pravdě řečeno se nám nedařilo dát něco kloudného do kupy, navíc bez zkušebny, tak jsme se jen potloukali. Dal jsem pak dohromady DP a už ve zcela jiné sestavě jsme natočili demo No Time. Na bázi jeho rozesílání do všech možných zinů po celém světě jsme vydali desku Secretly u Metal Breath/Epidemie Records, čímž se lokomotiva rozjela plnou parou vpřed.

Co byste poradili začínajícím kapelám? Pamatujete si moment, kdy jste si uvědomili, že už nehrajete „jen tak pro kamarády“?
Nevím, v čem bych měl radit začínajícím kapelám, myslím, že bychom se mohli taky ještě řadit mezi začátečníky, ale ten čas nám to kazí (smích). Ale snad jen, že pokud mají jasno, že chtějí hrát, tak ať do toho jdou naplno. Je dobré si hned pořídit vyhovující aparát i přesto, že se zadlužím. Ale jak se prosadit s hudbou neporadím, to by mě taky zajímalo a obzvlášť dnes, před těmi 10 lety mi to přišlo jednodušší.

Co je váš hudební profesní sen? S kým byste rádi stanuli na jednom pódiu?
Myslím, že bychom si všichni rádi užili dlouhé světové turné s kapelou… hmm… těch by bylo asi víc. Máme hodně oblíbenců: Porcupine Tree, Anathema, Oceansize, Nine Inch Nails, Muse, …

Jak byste definovali vaši hudbu, pro jakého posluchače je?
Naše muzika není ani komplikovaná, ani čitelná na první poslech. Je třeba pro lidi, co mají rádi melodickou rockovou hudbu, nebojí se hledat a nejsou spokojení s konzumní hudbou, která zní v rádiu.

V čem si myslíte, že je „tvrdší hudba“, a tedy metal pro lidi lákavý? Kdo chodí na vaše koncerty?
Myslím, že na nás chodí neortodoxní metaloví i nemetaloví posluchači různých věkových kategorií. Ale asi nedokážu nijak jednoduše popsat, v čem je metal lákavý, snad jen že je v něm obrovská dávka energie. Na každého jedince působí jinak, na mě ovšem v jistých odvětvích metalu velice pozitivně. Pro mě je lákavá hudba různých stylů, ať je to metal, rock, pop či jazz, podle nálady a obsahu.