Poprvé na živém koncertě – skupina Kečup v kulturáku. Nezkušených čtrnáct, druhá řada. A já myslela, že na koncertě se nehybně stojí a vychutnává hudba. Jaká mýlka. Všichni vedle mě se podivně svíjeli a já? Jako solný sloup. Tančit, vrtět se do rytmu… Jak se to dělá? Naučím se to někdy?

Snad na kurzu mi dají tu potřebnou lekci správných pohybů. Jenže můj taneční partner má jiné zájmy. Z každé přestávky se vrací pozdě, rukavičky mu smrdí marihuanou a moje kroky mu připadají extrémně vtipné. Sakra. Tak, a je to posvěcené. Jsem totální dřevo. Dívat se na ladné vlnění šikovnějších slečen s nadějí, že bych snad mohla něco odkoukat a raději se schovat uprostřed davu. Mám za sebou první hodinu. Ale ani ta závěrečná se nebude nikterak lišit.

První diskotéky ovlivněné krabicovým vínem pitým brčkem. Nohy se samy začínají pohupovat. Jak zařídit, aby jejich pohyb vypadal lépe než přešlapování v zelí? Hlavně ať si mě nikdo nevšímá. Tóny Linkin Park se rozléhají po parketu. Pociťuji náznak přicházející energie a touhy ji pohybově vybít. Slavný rytmus Ice Ice Baby. Začíná to se mnou šít všemi směry.

Náhodné ocitnutí se na koncertě ve stylu hardcore – metal. Všichni kolem divoce házejí hlavami, vzduch víří dlouhé vlasy. Mám se přidat? Vypadá to nenáročně. Taky je. Ale další den procházím očistcem. Bolí mě za krkem a hlavu sotva udržím. Nemohla jsem si ji vykloubit?

Mé punkové iluze
Ustálení se v punku a rocku. Ten správný rytmus, co mi vždy rozpumpuje krev v žilách. Následuje nekončící série koncertů. Seznámení se s pogem. – Myslím, že bychom si mohli rozumět. Pokud pogo znamená totéž, co předpokládám. Žádné kroky, žádný důraz na pohyb v rytmu. Zkrátka jen zavřít oči a vnořit se do hudby. Nevnímat, že okolo někdo stojí. Nechat ruce i nohy rozpohybovat, jak se jim zachce. Pocítit hudbu každou buňkou těla.

Jeden zábavový Brutus jsem považovala za tanečně povedený. Radovala se, že došlo ke skutečnému uvolnění. Až najednou: „Ty krávo, ještě jednou do mě strčíš a dostaneš přes hubu.“ A na Třech sestrách byly (nejen) slečny poněkud drsnější. Aby zbytečně neplýtvaly slovy, situaci vyřešila jedna pěkně padnoucí facka. Sakra, co dělám špatně? Tohle je přece očistný meditační tanec pro fyzickou i duševní potěchu. Zapomenout na ostatní a jen zakoušet vliv muziky na myslí neovladatelné tělo. Přijmout a šířit dál radost čišící z hrající kapely. Očividně zase omyl. Další fyzické následky koncertního tančení už mi byly naštěstí způsobeny neúmyslně.

Možná prvotní idea poga byla totožná jako ta moje. Obzvlášť u nejmladší generace však pociťuji opak. Nakonec jsem tedy zhodnotila současný obraz poga jako vrážení do sebe. Souhlasím s tím neúmyslným. Cílené postrádá myšlenku. Nebo spíš ničí iluzi, se kterou jsem pogo nadšeně objevovala. Strkání do sebe, z toho plynoucí, jen jako součást sdílené chvíle, jako prvek sounáležitosti. Ne jako účel, ne jako dokazování si převahy či drsnosti.

Pochopení stavu věci zvýšilo mou oblibu domácích koncertů. Mejdanů pro jednoho. Není to vlastně nejlepší? Skákat, kroutit se, mávat rukama, vykopávat, svíjet se jak smyslů zbavená. Když máte štěstí na sousedy, proč ne. Ale živé muzice se reprodukovaná nikdy nevyrovná. Nebylo by krásné, kdyby se všichni sešli v klubu, zapomněli na celý svět a poddali se stejnému šílenství, jako když je ovládne hudba u nich doma? Nejlepší ze všech koncertů! Kdyby se všichni dokázali zbavit zábran i předsudků. Přestali se stydět i předvádět. Vypnuli mozek a dali tělu naprostou svobodu zmítat se. V rytmu i mimo něj.