Rozšiřuji svoje sociální sítě, provětrávám komunikační kanály a dostávám se tak na akce, kde jsem skoro za babičku. Otázka na věk mi rytmus nerozhodí. Natož pokud pochází od – na české poměry – výjimečného bubeníka.

Knedlíkový rytmus, jak jsem si dvojdobý polkový rytmus „každá druhá doba těžká“ pojmenovala, mne po velmi krátké době velmi irituje. Tímhle neduhem ale trpí spousta českých kapel a na prstech jedné ruky bych spočítala světlé výjimky. Do těch po pondělním večeru 16. května ve studiu Rubín řadím i Diktát, přestože jsem slyšela jen dvě třetiny z celého koncertu, byvši věrna svému zvyku přicházet na podobné akce minimálně hodinu po oficiálně ohlášeném začátku. Nechci znít jako ignorant, ale nevadilo mi to, jelikož s blížícím se koncem přibývalo rychlých písní na úkor těch pomalých (ve kterých kytarista Jan Foukal často a tak vehementně šlapal na kvákadlo, až jsem si přála, aby ho úplně rozšlápl) a zábavný byl i značně minimalistický stage diving. Nejvíc mě ale stejně bavil bubeník. Jenže jsem se ho zapomněla zeptat na jméno.

Proč za jedna? Protože bubeník. Protože skvělé propracovaná struktura písní. Protože vynikající stop-timy. Protože dobrá basa a kytara. Protože melodie, které nenudí. Jo, a rozhodně dobrý zvukař.

Proč bez hvězdičky? Protože kvákadlo (wah-wah pedál). Protože jistá předvídatelnost vývoje písní.
Diktát prý bude letos nahrávat album, po jedenácti letech fungování. Jsem zvědavá.

Ukázka: