Soul, RnB, elektronika i reggae, a k tomu závažná poselství. Svým osobním tónem zaujal už její debut Victims of Truth (2005), když loni vydala dlouho očekávané album Love Supreme, měla už statut mimořádné muzikantky a světoběžnice. Vyrůstala v Nigérii. Když jí bylo devatenáct, přestěhovala se do Německa. „Má hudba je univerzální,“ říká hudebnice Nneka. „Je ale zajímavé sledovat, na jaká místa mě dokáže přivést.“ Jedním z nich teď bude pražský Palác Akropolis.

Na deskách se vždy noříte do svého nitra. Co vám to přináší – vnitřní klid? Je to úspěšná cesta?
Takhle to chodí… Život znamená cestu, která nás přivádí do přítomného momentu. Hudbu používám jako svého druhu terapii, jako deník, který je mým autentickým odrazem. Skvělý je na tom ten samotný proces, díky němuž mám vliv i na okolní svět.

Někteří lidé se vyhýbají umění, které má nějakou hranu, které se snaží upozornit na vážná témata. Co za tím je? Pocity viny?
Nemyslím si, že to tak opravdu je. Někteří lidé se možná opravdu odvrátí, když jsou konfrontováni s něčím vážným, ale jiné lidi umění s kritickým ostřím naopak stimuluje, vyhledávají ho. A účelem umění je přece inspirovat!

Jakou volíte cestu, aby vaše umění bylo zábavné, ale zároveň se neztrácelo poselství?
Autenticitu.

Když se vás promotéři nebo novináři snaží na první dobrou přiblížit novému publiku, zmiňují blízkost k Lauryn Hill nebo spolupráci s Nasem. Které umělce byste takto vyzdvihla ze své pozice?
Rozhodně tahle jména: Christy Essien Igbokwe, Majek Fashek a Keziah Jones.

Jak se stavíte k možnosti budovat kariéru kolem umělecké tvorby? Dáváte si třeba cíle, jichž byste chtěla dosáhnout?
Teď už ano, ale je to celkem čerstvé. Dříve jsem to nedělala vůbec a mého manažera to trápilo a stresovalo. A tak jsem se naučila do jisté míry plánovat, ale zase když cítím, že už to je na sílu, nechám věci plynout. Tak jako dřív.

Na album Love Supreme jsme čekali několik let, nebyl to naopak stres pro vás? Anebo si ta deska prostě vyžádala přesně tolik času, kolik bylo třeba?
B je správně – ta deska prostě vyšla ve správný čas.

Vaše hudba pojednává o vážných věcech, ale je v jádru něžná, uklidňující, vznáší se kolem ní optimistická nálada. Posloucháte vy sama hudbu nepříjemnou, drsnou nebo nějak extrémní?
To ano, někdy. Mimořádně inspirující je pro mě v tomhle ohledu Serpentwithfeet – počínaje třeba tím, jak se vyjadřuje, jak zachycuje pocity – včetně těch temných. I ty totiž je třeba si připustit a přijmout za své. A moc oceňuju, když to někdo dokáže.
Dříve jsem žila s tím, že cítit věci je špatně. Že emoce jsou špatně, zvláště ty negativní. Ale poznala jsem, že špatně bylo především to takhle vnímat. Člověk na sobě nemůže pracovat, posouvat se, pokud si emoce nepustí k tělu, pokud je neprocítí.

text: Viktor Poláček

Nneka
Palác Akropolis (Kubelíkova 1548, Praha 3)
ne 12. 3. 19:30
www.fource.cz