Kompilace Moderna, kterou v březnu uvedl ČRo Vltava, propojuje osm českých autorů. Kurátor a dramaturg Pierre Urban a skladatelé Beata Hlavenková a Mikuláš Tichý mluví o formě, tichu a o tom, co zůstává nedořečené – o hudbě, která nechce vést, ale nabídnout prostor k vlastní zkušenosti.


Pierre Urban

Když jste kompilaci Moderna sestavoval, přemýšlel jste víc jako dramaturg, nebo jako budoucí posluchač?

Jako dramaturg. K původnímu konceptu jsem přiložil širší seznam skladatelek a skladatelů. Nakonec jsme společně vybrali osm jmen kvůli kapacitě vinylu.

Je v celkovém díle nějaký moment nebo konkrétní skladba, u které jste měl pocit, že „láme“ celé album — že bez ní by Moderna dávala jiný smysl?

Žádný konkrétní. Naopak mám radost, že celá kompilace působí kompaktně, přestože má každý svůj vlastní styl. Sedlo to za mě skvěle.

Vaše kurátorská práce tady není neutrální — je slyšitelná. Jak moc je Moderna obraz scény a jak moc je osobní kompozicí vybraných umělců?

Myslím, že v tomto ohledu dokáže kompilace jak vytvořit „obraz scény“ (i když je daleko pestřejší), tak charakterizovat jednotlivé umělce. Jejich aktuální rukopis je znatelný. Pokud posluchač/ka jejich tvorbu zná, dá se autor/ka odhadnout. Ostatně já jsem všechny skladby úplně poprvé slyšel jako nepojmenovaný master pro vinyl a bylo mi hned jasné, kdo je autorem.

Máte pocit, že české publikum už umí tuto hudbu poslouchat? Nebo je Moderna i trochu pokus, jak ho to naučit?

Umí tuto hudbu rozhodně poslouchat. Nils Frahm, Ólafur Arnalds a další mají v Česku tisíce posluchačů. Bez problémů vyprodají Forum Karlín nebo Sono. Věřím, že kompilace Moderna díky ČRo Vltava rozšíří základnu posluchačů lokálních skladatelů a skladatelek. Je to zároveň rok od doby, kdy jsme vytvořili kolektiv Calmake, který tuto scénu podporuje, a Moderna je nám v tomto ohledu velmi nápomocná.

Beata Hlavenková

Vaše hudba často pracuje s velmi jemnou emocionalitou. Jak jste u skladby pro Modernu hledala hranici mezi křehkostí a tím, aby si udržela formu?

Domnívám se, že každá hudba v sobě emoce nese a též je jitří. Pro skladatele není dobré sebedojímání. Skladatelská činnost je racionálnější, než se zdá. Autor má psát hudbu, která emoce vzbuzuje, má mít umělecký odstup. Hudba je svět sám o sobě se svým příběhem, či jakýmsi zrcadlem toho žitého. Nikdy mě nenapadá dopředu nebo během skládání řešit míru křehkosti, nebo naopak síly, ale forma a proporce jsou pro mě základním stavebním kamenem.

Ticho a pauza u vás často fungují jako rovnocenný materiál. Přemýšlela jste o nich v téhle skladbě jinak než obvykle?

Nepřemýšlela. Ticho je stejně důležité jako tón. Stejně jako když mluvím, musím se nadechovat. Opět i hudební řeč má tuto přirozenou dynamiku.

Máte pocit, že se dnes posluchač umí zastavit u subtilní hudby, nebo se i vy někdy přistihnete, že přemýšlíte, jak ho v kompozici „udržet”?

Nepřemýšlím. Dnešní doba nabízí nepřeberné množství jakékoli hudby. Od hudby vážné přes experimentální, jazzovou po alternativní pop, elektroniku, ambient či ambientní pop – od hudby dobře a kvalitně napsané přes hudbu s velkými ambicemi bez řemeslné stránky. Doba je takovým kvízem, jak dobře hledat a nenechat se ukonejšit právě něčím laciným. Hledat poctivě svůj vkus, mít přehled, mít na zřeteli literaturu velikánů, nechat se inspirovat. Se svou hudbu se nepodbízím, nehledám cesty, jak posluchače udržet. Dělám to poctivě sama k sobě a k tomu, co jsem studovala, slyšela, k čemu jsem v této chvíli došla. Není to skladba artificiální, vnímala jsem, že album bude spíše jakýmsi ambientně popovým počinem, vložila jsem tedy Ženu u klavíru, která je jakousi impresí a lehkým závanem vážnosti.

Jak poznáte, že už je skladba hotová — zvlášť u hudby, která stojí na jemných posunech, a ne na výrazném gestu?

Hledám čistotu formy. Ve chvíli, kdy mám pocit, že byla dosažena, ukončuji proces. A k té druhé části otázky – věřím, že kompozice by měla obsahovat obé. I hudba minimalistická, kterou vnímáme právě v intencích jemných posunů, naopak přichází s velikým gestem, a to tím, že „to je a bude takto, a ne jinak”.  Výsledná podoba skladby přichází samozřejmě po pečlivém uvážení proporcí, formy a nakonec se zase vracíme na začátek – i k dobrému pocitu z celku. Pokud aspoň na chvíli vylezeme z té věčné a klasické tvůrčí pochybovačnosti.

Mikuláš Tichý

Ve vaší tvorbě je cítit práce s napětím, které ale ne vždy vyústí. Je pro vás důležité nechat některé kompoziční celky nedořečené?

Určitě mě baví práce s nedořečeností, ale neřekl bych, že k ní přistupuji záměrně a promyšleně — spíš intuitivně. Pokud v daný moment posluchač cítí prostor jít hlouběji a nevnímat hudbu jen jako jasně vedené téma, které někam směřuje, pak je to pro mě správně. Otevírá to další roviny pohledu, jakési zrcadlení — v tomhle případě skrze posluchače, který se „dívá do skladby“, a každý takový odraz je jedinečný. Často se ale stává, že se v tom odrazu potkávám sám se sebou — a tenhle pohled už bývá důvěrně známý.

Máte při komponování tendenci víc vrstvit, nebo naopak ubírat? Co je pro vás signálem, že už je hudba „příliš“ plná?

Nevnímám to tak, že bych měl sklon k jednomu nebo druhému. Každá skladba si žádá vlastní přístup, jako by vznikala poprvé — i když se v ní přirozeně promítá určitá míra zkušenosti. Jakmile se do ní ponořím, postupně sama naznačí, co potřebuje. Moment, kdy mám pocit, že je hudba „příliš“ plná, pro mě vlastně znamená, že ještě není dokončená.

Do jaké míry pro vás hraje roli posluchač? Přemýšlíte o něm jako o partnerovi, nebo spíš o někom, kdo do hudby vstupuje až zpětně?

Mám pocit, že jsem se toho dotkl zčásti už při vaší první otázce. Ve skutečnosti platí obojí. Při živém hraní se posluchač nevyhnutelně stává partnerem — je součástí celku. Zároveň ale jeho přítomnost většinou vědomě neřeším, i když vím, že tam je a že hraju i pro něj. Nejvíc si cením okamžiků, které skoro působí jako zázrak — kdy se dostanu do takové míry soustředění, až zapomenu na prostor i okolí. V tu chvíli cítím, že hraju nejautentičtěji, jak dokážu. Přiznám se ale, že se to zatím stává jen zřídka.

Když slyšíte svou skladbu v rámci celku Moderny, změní se váš pohled na ni? Začne fungovat jinak, než když existuje samostatně?

Asi jo. Věřím a jsem hluboce přesvědčený, že všechno i všichni jsou vzájemně propojeni a ve výsledku společně utváříme celek jakési mozaiky. Možná se v něčem opakuji, ale právě díky přítomnosti ostatních v čase, který tu máme na chvíli společný, vzniká to důležité zrcadlení. A skrze něj se možná zase o něco přibližujeme k nějaké úplnosti. Tato kompilace je pro mě vlastně dobrým příkladem.