Ještě do 10. listopadu 2019 je v pražské MeetFactory k zhlédnutí výstava Laterna Magika: Paměť experimentu. Vznikla v rámci čtyřletého výzkumu, který si klade za cíl zdokumentovat, zachovat a zpřístupnit co nejvíce z rozmanitých materiálů týkajících se tohoto multižánrového fenoménu. O expozici a celém projektu jsme si povídaly s kurátorkami výstavy Lucií Česálkovou a Kateřinou Svatoňovou.


Letos vyšla i vaše kniha Diktátor času: (De)kontextualizace fenoménu Laterny magiky. Dá se říci, co se začalo rodit dřív? Kniha, nebo výstava?

Lucie Česálková: Už od začátku jsme věděly, že bude kniha i výstava, obojí tedy vznikalo paralelně. Výhodou výstavy je přítomnost pohyblivého obrazu, o který je kniha logicky ochuzená. Snažily jsme se však, aby publikace měla opravdu bohatý doprovod v podobě dobových dokumentů, fotografií, technických scénářů a podobně.
Výstavy a kniha se mají navzájem doplňovat, snažily jsme se o komplexní pohled. Kniha zpracovává historii Laterny magiky i Laternu magiku jako fenomén z teoretického hlediska, na výstavách jsme sledovaly i současné umění, které rezonuje s principy Laterny magiky. Je k tomu třeba také dodat, že naše práce byla součástí velkého výzkumu, který nezajišťuje jenom tyto výstupy. Celou dobu probíhala i digitalizace filmových materiálů, rozsáhlý sběr dalších dat a vše tedy postupovalo souběžně.

Zmiňujete výstavy v množném čísle. Od května do června tohoto roku probíhala také vaše výstava o Laterně magice v Domě umění města Brna. Tehdy byl ale její podtitul Dekonstrukce a aktualizace. Čím se expozice liší? Je něco, co by měl návštěvník pražské výstavy vědět, pokud neviděl tu brněnskou?

Lucie Česálková a Kateřina Svatoňová:
Na brněnské výstavě jsme chtěly fenomén Laterny magiky ukotvit v historických, politických i multimediálně-teoretických souvislostech. Na Laternu magiku se můžeme dívat z mnoha různých úhlů pohledu – jako na experiment socialistické společnosti, jako na technický obraz, nebo můžeme sledovat, jak fungovala jako určitá tvůrčí laboratoř, kde se střetávali umělci různých praxí a uměleckých postupů, tedy tanečníci, filmaři, divadelníci a tak dále… Laterna magika nebyla nějaký uzavřený fenomén, obraznost, která je s Laternou magikou spojena, přesahovala i do jiných žánrů a formátů. My jsme se snažily právě to demonstrovat na příkladech z reklamní tvorby šedesátých let nebo na tehdejších televizních písničkách, kde vidíme estetiku rozděleného obrazu, která se vlastně inspirovala Laternou magikou. Jádrem brněnské výstavy bylo několik tzv. případových studií, z nichž jedna, Expo 1958, je nyní k vidění i v MeetFactory. Pro obě výstavy jsme oslovily také současné umělce, v Brně měli hlavně aktualizovat postupy Laterny magiky. V Praze se ovšem snažíme stopovat hlavně to, do jaké míry její dědictví přetrvává v dílech současných umělců nebo jak v nich ožívá. Ať už těch, kteří se jí přímo a otevřeně inspirují, jako Jakub Nepraš, Michael Bielický či Kamila B. Richter, nebo u zahraničních umělců nezatížených historickou zkušeností, jako jsou Ana Latini a Amelie Tan.

Jak jste vůbec vybíraly zahraniční umělce? Bylo to složité?

KS: Jednou z hlavních aktivit MeetFactory jsou rezidenční programy pro současné umělce a my jsme od začátku věděly, že toho chceme využít. Proto jsme vyhlásily poměrně rozsáhlou zahraniční výzvu, na niž se svými projekty přihlásila asi stovka umělců. Vybraly jsme dvě umělkyně, které byly fascinovány formálními principy Laterny magiky a možnostmi, které nabízí jako technické médium (přímý přenos, fragmentární obraz, zrcadlení, překračování hranice mezi realitou a iluzí).
LČ: My jsme se také poprvé setkaly s tím, že se na nějakou výzvu přihlašuje někdo z vnějšku, a samy jsme byly překvapené, kolik lidí oslovila. Zároveň se nám tam ale asi trochu ukázalo to, jakým způsobem žije dnešní umělec. Některé abstrakty jsme musely vyřadit, protože ta díla s tématem vůbec nesouvisela. Nakonec jsme se dost řídily portfolii umělců. U nich jsme si mohly lépe představit, co dříve dělali, co píšou v projektu a jak to asi bude vypadat. Samozřejmě jsme o tom mluvily i s lidmi z MeetFactory, aby to rozhodnutí konvenovalo s jejich konceptem rezidenčního programu.

Čím to je, že Laterna magika měla v roce 1958 v Bruselu takový úspěch? A jak je na tom dnes?

LČ: Laterna magika kromě vícenásobné projekce nabídla performativní moment, vystupování živého prvku. Předvedla, do jaké míry spolupráce mezi jevištěm, to znamená třeba konferenciérkou nebo tancujícím tělem a filmovým obrazem může být promyšlená a jaké přináší triky, iluze. V tomto spojení byla jistá magičnost, zdálo se to zajímavé a nepochopitelné.
KS: Tato expozice byla asi také jedna z nejhravějších a svým způsobem byla chápána jako velmi apolitická. Když se sice na ten materiál díváme z dnešního pohledu, tak politický do značné míry je, ale celé pásmo bylo promyšleno tak, že vtipná čísla, hudební a taneční vložky rozrušují političnost toho programu.
LČ: Naše historické poznání nás přivedlo k tomu, že přestože Laterna magika vypadá na povrch jednoduše a lehce, stálo za jednotlivými díly opravdu dlouhé a náročné zkoušení různých postupů, experimentování, přetáčení filmů, předělávání celých návazností a synchronicit mezi filmovou projekcí a jevištní akcí. Experimentování je totiž velmi zásadní pro to, aby nějaké nové věci vůbec mohly vzniknout. V dnešním velmi zrychleném kulturním provozu, který často nemá stálé zaměstnance, se setkáváme s tím, že prostor na zkoušení vlastně chybí. Lidé nemohou chybovat a nenést za to následky. Dalo by se tedy říct, že žijí v úplně jiném tvůrčím světě. Přítomnost a budoucnost Laterny magiky tak nezávisí jen na tom, co lze dnes dělat s novými technologiemi, ale i na tom, jaké vlastně mají podmínky ti, kteří s nimi pracují.

Existuje nějaký zásadní zážitek či informace, kterou by si podle vás měl odnést návštěvník výstavy v MeetFactory?

LČ: Podtitul je Paměť experimentu – to je to nejdůležitější. Tedy to, že návštěvníkům umožňujeme Laternu magiku vnímat jako fenomén s mnoha fasetami, v jehož rámci se zrodily určité typy experimentálních uměleckých praktik, které, jakkoli vznikaly primárně pro divadelní prostředí, mohou do nějaké míry nacházet svůj ozvuk v jiných typech praxe a v jiných typech uměleckých děl.
KS: Dodala bych k tomu, že tímto přístupem chceme také trochu narušit vžité představy o Laterně magice. Každý si logicky představí divadlo, zasazené do divadelní tradice. A my vlastně chceme ukázat, že ji nelze vnímat jenom jako divadelní tvar, ale že má pevné vazby na výstavní praxi, inspiruje se výtvarným uměním, komunikuje s filmovou a televizní tvorbou, a že byla a je ovlivňována různými mediálními formáty. Stejně tak její představení nebyla stejnorodá, ale na jedné straně se blížila rané kinematografii a revuální zábavě, na straně druhé se pokoušela o celistvý dramatický tvar. Laterna magika tedy není jedna a my na ní chceme nabídnout co nejvíce různých pohledů.


Laterna magika: Paměť experimentu
MeetFactory (Ke Sklárně 15, Praha 5)
27. 9. — 10. 11. • vstup zdarma


text: Martina Cihlářová