Pražské weird-popové duo něco něco vydalo své druhé album Útržky. Nové songy zůstávají u civilních textů o městské každodennosti, ale jsou hudebně odvážnější a vyzrálejší. Na složité otázky současného světa žánrově víceznačná hudba neodpovídá, ale umožňuje posluchačům jejich radosti i bolesti plněji emocionálně prožít.

Kapela něco něco se na hudební scéně pohybuje teprve něco málo přes dva roky. Loni debutovala albem Začíná, kterému se dostalo uznalého přijetí i mnoha lockdownových poslechů. Skupinu totiž netvoří žádní nováčci, jde o projekt producenta Tomáše Tkáče z dark kytarového tria Pris a Alžběty Trusinové, která hraje na klarinet v „introvertním discu“ Neřvi mi do ucha. Nahrávky všech zmíněných uskupení navíc vycházejí na Tkáčově labelu Divnosti, jenž za své aktivity letos získal cenu Vinyla.

První album si posluchače získalo elektronickým tanečním zvukem s příměsí kytar a chytrých, neokázale poetických textů. Právě textová složka byla asi nejzapamatovatelnější, bonmot „Jsem matkou svých myšlenek, dcerou svých přání“ z písničky Chodím sama do tmy uvízl nejprve v paměti fanoušků a později i na merchandise tričkách kapely. Přemýšlivé verše také pomohly přijetí alba i v karanténních podmínkách, kdy nešlo tančit na energické beaty. Žánrově se Začíná pohybovalo od čistě tanečních vypalovaček přes pomalejší balady až po Tkáčův poněkud překvapivý rap. Přesto dostatečně založilo rozpoznatelný zvuk kapely, ve kterém pokračuje i album druhé.

Útržky vědomí
Také Útržky nabízí zábavnou kombinaci analogových syntezátorů, kytarových vyhrávek, zpěvu obou členů a vypiplané postprodukce. Nové album je sofistikovanější, vznikající struktury jsou učesanější a komplexnější. Zůstává však správný mix taneční energie a přemýšlivého písničkářství. Žánrová nevyhraněnost se dá označit právě jako „něco něco“ – něco z toho, něco z tamtoho. Spíše než z žánrových pravidel vychází kapela z pocitů a témat, které chce vytvořit a sdělit. Nikdy však nesklouzává k příliš osobnímu a subjektivnímu, texty i hudba jsou natolik řemeslně zvládnuté, že od osobní zkušenosti hudebníků vytváří odstup a tím prostor pro vkládání vlastních významů jednotlivých posluchačů.

Tento postup dobře ukazuje hned první song Mezery, ke kterému vyšel s vydáním alba také klip. Video je sestříhané z domácích mobilních záznamů páru na výletu v Beskydech. Střih a způsob vyprávění však ze záběrů z dovolené dělají abstraktnější sdělení o přírodě a odpočinku. Stejně tak Trusinová v písničce nezpívá o svých konkrétních zážitcích, ale o obecném místě, kde „sluneční paprsky dávný strachy spálí“ a „pára z lesů obavy vyčistí“.

Druhý song Světlo se z přírody vrací do města a k tématům mezilidské komunikace a vztahu k sobě samému. I zde texty dostatečně abstraktně verbalizují naše vnitřní pochody, intuice a pocity, příjemné či nikoliv: „Co kdyby přestalo být možný / Vzít lidem prostor a do řeči jim skočit / Co kdyby každý slovo takhle ukradený / Muselo se někam vrátit a s úroky splatit“. Komentář o neschopnosti komunikace zní nad energickou taneční elektronikou podpořenou živými bicími Václava Šafky. Melancholické zamyšlení přináší i pomalá, zvukově zcela odlišná písnička Večer. V ní zaznívá strach i naděje při „večeru civilizace“, environmentální i společenské otázky jsou připomenuty osobně, ale nikoliv čistě subjektivně: „dneska tančím a celý svět zatím drží. (…) tančím pro rána, kde nebude nic stejný, kde se nový holky probudí do samých dobrých změn.“

Na hranici příliš osobního se dostává dlouhý „proslov“ v závěrečném songu Strach. Rap z předchozího alba Tkáč nahradil recitací a posluchačům se zpovídá z toho, kde všude „nikdy nic neslyšel“. I tato písnička však pomyslnou hranici subjektivně nahodilého nepřekračuje, a naopak skvěle graduje ke zpěvu „self-care“ mantry: „zvědomit si tělo / přijmout myšlenky / pocity / i skrytý obavy / nevyčítat si strach“.

Jsou to jenom vlny, které plují vzduchem
Největším hitem alba je a nejspíš zůstane písnička Vlny, která vyšla jako singl s videoklipem už na jaře. Daří se jí totiž být popem v tom nejlepším možném smyslu, její chytlavá melodie se posluchače chytí při prvním poslechu a už ho nepustí. Jestli jsem si z prvního alba pamatoval hlavně texty, z druhého je to naopak skvělé harmonické rozvedení v refrénu Vln. Sama písnička vypráví o limitech řeči a komunikace, vždyť to jsou jen vlny „do slov zabalený“. Naštěstí ale máme i vlny zabalené trochu jiným způsobem, hudbu. Tou jde komunikovat také, vytvářet zvuková prostředí, nálady a sdělení, která řečí předat nejde. Kapele něco něco jde tento způsob sdělení a sdílení čím dál lépe a můžeme se těšit na to, s čím přijdou do budoucna.