Kdo čekal klasický recitační večer, byl určitě příjemně překvapen. Klavír a básně se slévali v proud hudby povznášející do nebes.

Recitace?
Při vchodu do sálu se mi hned po uvítání dostalo prosby, abych se posadila do některé z prvních tří řad. Vzpomněla jsem si na poloprázdnou kavárnu divadla Archa a hned jsem si uvědomila, proč mají organizátoři tak zvláštní požadavky. Na představení hudebníka Krise Defoorta a herce Dirka Roofthoofta, které probíhalo v rámci divadelního festivalu 4+4 dny v pohybu, se nezaplnily ani ty první tři řady. Důvodem se zdá být samotné téma a možná i forma představení – recitace básní ruského nositele Nobelovy ceny Josifa Brodského.

Píseň
Na podium přišli dva muži. Políbili se na tvář a pohledem si popřáli štěstí. Oba vzali láhev s vodou a nalili si plnou sklenici. Ve všeobecném očekávání se zvuk vody zdál být symfonií. Po úvodní písni zabývající se mnoha aspekty lásky následovaly básně Josifa Brodského. Dirk Roofthooft je recitoval s takovou upřímností a nasazením, až se zdálo, že básně vyvěrají přímo z jeho nitra a nejsou pouze čteny z papíru. Neklid způsobený těkáním mezi mluveným textem v angličtině a českými titulky dokonale rozpouštěly zvuky klavíru. Z básní se rázem stala neobyčejná píseň, jejíž druhou významovou rovinou byla samotná hudba připomínající intuitivní povahu poezie.

Radost slov
S poezií Josifa Brodského se Dirk Roofthooft seznámil jednoho večera v hotelovém pokoji v Rotterdamu. Zrovna natáčel film a jeho psychické a fyzické rozpoložení tomu odpovídalo – nebyl schopný se zastavit, přepínal z jednoho televizního kanálu na druhý, chvíli četl noviny a chvíli zas chodil po pokoji tam a zpátky. Najednou se jeho pohled zastavil a on nastražil uši. V televizním pořadu četl Josif Brodský své básně. Jeho upřímnost, soustředěnost a libozvučný hlas si Dirka Roofthoofta rázem získali.

Poezie Josifa Brodského se vyznačuje reflexí světa a zároveň melancholií, které Dirk Roofthooft přiřkl podzimní barvy. Podle herce se Brodský dokáže dívat na věci s odstupem, přesto do jeho tvorby nikdy nevnikl chlad nebo koncepce. Tuto dualitu přístupu – dívat se na detail z odstupu a přitom s vřelostí, se Krisu Defoortovi podařilo přenést do hudby.

Kris Defoort a Dirk Roofthooft vytvořili symbiózu intuitivního a významového zvukového vjemu, díky čemuž připomněli krásu jazyka, která nevyvěrá pouze z významů, který nese, ale hlavně z jeho libozvučnosti.