Francouz tureckého původu Ghédalia Tazartés ve své tvorbě nezapře lásku k surrealismu a dada a ani své zázemí ve světě divadla se vší jeho šmírou a expresivitou. Jeho album Repas Froid vyšlo přede dvěma lety na CD rozděleném do dvaceti tracků. Značka Pan-Act je nyní vydala v druhé, dramaticky rozkopané a znovunavršené verzi. A na elpíčku, takže už se nemůžeme spoléhat ani na začátky a konce vyjevující se při přehrávání kompaktu. Hurá, rašelina!

Současná hudba má mnoho hrdinů pásků, nůžek, samplů – zkrátka citací. Ve světě hiphopu a tanečních žánrů patří vypůjčené rytmy a zvuky k jednomu ze základních kamenů celé žánrové estetiky, v hudbě, kterou můžeme nazývat experimentální či alternativní, je akt citace čímsi vážnějším: ukazuje nitky, ze kterých je utkána jedinečná tvůrčí estetika toho kterého umělce; udržuje v posluchači povědomí o nezměrném časoprostoru, v němž se rodí a žije hudba; přibližuje obskurní a zapomenuté klenoty a především vytváří neobvyklé kontexty pomocí mnohdy důvěrně známých stavebních prvků.

Když francouzský skladatel elektronické hudby Bernard Parmegiani vybrakoval pro jednu ze svých kompozic písňový katalog Doors, postaral se rockovému posluchači o pořádnou ušní škytavku: chytlavá a přehledně zaranžovaná hudba americké čtveřice si vyloženě říká o domýšlení. Posluchačovo ucho zaslechlo první takt dejme tomu z Break On Through a hlava ihned začala doplňovat celou píseň… jenže místo ní zazněl úplně jiný, stejně rozpoznatelný útržek dalšího hitu. Citlivějším povahám se mohla zamotat hlava…

Další „střihači“ na to jdou zase jinak: John Oswald, autor termínu plunderfonie (mix slov plundrovat a symfonie), vyrábí vtipná popová metaklišé a dodnes si musí dělat hlavu s nepříjemnostmi, které mu způsobili rockoví titáni beze smyslu pro humor, U2. Skupina Negativland ve své tvorbě dospěla k bizarním kvazirozhlasovým pořadům, Vicki Bennettová si s popem hraje pod značkou People Like Us a svou tvorbu umístila k volnému stažení na stránky avantgardní Mekky ubu.com. Zvláštní sortou jsou turntablisté (hráči na gramofony), u nichž je, zdá se mi, do větší či menší míry vždy přítomen prvek nostalgie po starých praskajících deskách – pokud se tedy nejedná o borce, kteří zkoumají techniky hry bez desek.

Jsou chvíle, kdy je při pokusu o popis specifické hudební estetiky nejlepší vyrukovat s negací: Ghédalia Tazartés na tohle všechno zvysoka kašle a stříhá, jak mu zobáky nůžek narostly. Má hrubý hlas, hrubé znalosti ovládání některých nástrojů a má i hrubé střihy. Jeho desky – v sedmdesátých letech vydal tři, po roce 2000 se stal objevem mnoha duší alternativního ladění a jeho produktivita mohutně vzrostla – jsou přehlídkou zdánlivého střihačského a studiového amatérismu, který jakoby ani nebyl záměrný, ale náhodný. Nad apokalypsou úryvků klasiky, dětského žvatlání, kulhajících rockových riffů po amputaci, samohrajkového extraktu stupidity a zvláštních terénních nahrávek se nese Tazartésův hrdelní hlas přecházející z waitsovsko-brelovského šansoniérství do muezzinského kvílení náhodných shluků slabik doprovázeného týraným akordeonem a bohapustou parodií na estetiku world music. Kdesi vespod toho všeho jsou písně, na povrch ale vylézají jen jejich torza, jejichž nepravděpodobné zjevování je téměř slyšitelně doprovázeno autorovým hrdelním smíchem.