Various Artists
D-I-Y (Do It Yourself, The rise in the independent music industry after punk)
Soul Jazz Records

Tato kompilace vyšla sice už před pár lety, ale je skvělým hudebním dokumentem k tématu DIY. Obsahuje i miničasopis s rozhovory a profily kapel, ze kterého jsou i následující řádky a rozhovor s Geoffem Travisem z record labelu Rough Trade.

překlad: Martin Mikuláš, Phono.cz

Po punkovém roce 1977 se v Anglii vyrojila řada nových nezávislých vydavatelství, obchodů, studií, manufaktur, distributorů, DJů a časopisů. Kapely a labely vznikaly mimo již rozjetý hudební průmysl a postrádaly znalosti o vedení podniku. Nová pravidla a struktury řízení tak vznikaly téměř náhodně, což vedlo ke společnému smyslu pro vedení a spolupráci mezi obchody, labely i umělci. Smlouvy pro umělce s férovým podílem 50 % pro label a 50 % pro kapelu se staly standardem. Dělaly se většinou jen na jedno album a kapela pak mohla klidně přejít k jiné firmě. Šéf Factory Records Tony Wilson dokonce prohlásil, že kapelám patří vše a vydavatelství nic. Tento rovnostářský přístup vedl k vytvoření formace později známé jako Cartel, první nezávislé sítě k distribuci hudby, kterou inicioval Geoff Travis z record shopu Rough Trade.

Record shop Rough Trade jsi otevřel někdy v roce 1976 nebo 77. Měli jste na krámě jenom punk?
GT: Byl to spíš „pre-punk“, bylo to asi šest měsíců před punkem, když jsme otevřeli. Na začátku jsme měli spoustu secondhandových rockových desek jako Tim Buckley, Van Morrison, Jackson Brown a samozřejmě The Stooges a New York Dolls. A hodně reggae, lokální, protože jsme byli v místní reggae komunitě. Pak se kolem nás strhla ta punková bouře a najednou to bylo všude. 101ers hráli v Albionu a do obchodu začali chodit lidi jako Mick Jones, Steve Jones nebo Billy Idol.

Aby se mrkli, jestli máte jejich desky?
GT: Možná se přišli podívat, jestli je máme skladem. Ale ještě předtím, než je začali vydávat, měl náš krám už nějakou reputaci. Vozili jsme zajímavé desky z Ameriky jako třeba první Pere Ubu, kterou vydal David Thomas vlastním nákladem. Dozvěděli jsme se o nich a psal jsem těm lidem dopisy, jestli je můžeme koupit. Tak jsem se seznámil s Edem Bahlmanem a Ginou Franklin z 99 Records, kde vydávali ESG, Liquid Liquid atd. Část mé práce nákupčího bylo nacházení neobvyklých věcí, které nikdo jiný neměl, doslova jsem je stopoval. Například v Paddingtonu existoval takový label – šli jste nahoru a tam seděl Francouz Larry a měli Sky Dog. To byli lidi, kteří přivezli první EP od Flaming Groovies, Sick of You od Iggyho Popa, bootlegy Velvet Underground a tak. Spousta lidí k nám pro takové desky chodila. Sky Dog byli dobrý, protože to byli tak trochu hipíci, ale milovali punkovou hudbu. V bytě na Ladbroke Grove bydlel se mnou taky chlapík jménem Boss Goodman a ten uspořádal festival Fun City, kde hráli MC5. Byla to totální katastrofa. Boss byl lunatik jako třeba Hells Angels, milej kluk. Otevřeli jste jeho ledničku a tam nebylo nic kromě pět let starýho mlíka a hromada LSD. Ale byla to legrace. Ladbroke Grove toho hodně pamatuje. Hippie scéna, Jimi Hendrix, sídlili tam Island Records a když se to zkřížilo s punkovou scénou, byla to skvělá lokalita.

Dokončení rozhovoru z tištěného časopisu.

Kolik jste prodali kopií jedné desky v obchodě?
GT: Kupoval jsem od každého kusu tak 50, takže docela dost.

To bylo všechno na krám?
GT: Ano, tenkrát se to vše prodalo v obchodě, ale nápad založit distribuci vznikl právě tehdy. První kapela, která za námi přišla s vlastním singlem, byli Desperate Bicycles. Přišli jako že tohle jsme udělali a vypadali upřímně. Tak jsem řek jó, zajímavý, to zní dobře, trochu divně, pár jich koupíme. A tím to začalo. Přišel Green ze Scritti Politti a přinesl svou desku, Skank Bloc Bologna, taky Daniel Miller a přinesl pásku T.V.O.D a Warm Leatherette. Já jsem byl za pultem, pustili jsme to nahlas a když se někdo ozval od pokladny s dotazem, co to je, bylo to dobrý znamení.
Když se objevili Buzzcocks se Spiral Scratch, bylo to velký. Jejich manažer Richard Boon přijel do Londýna a pustil nám pásku a my na to, to je skvělý! Byl to první nezávislý singl vyrobený v Anglii, který šel dobře na odbyt. Co si pamatuju, tak se ho prodalo několik tisíc. A s tím přišel nápad, že bysme měli mít národní distribuci.

Jak jste to udělali?
GT: Přirozeně potkáváš lidi se stejným smýšlením a nápady, tak jsme se seznámili s ostatními obchody v zemi. Spřátelili jsme se s Petem ze Small Wonder, obchodu z Walthamstow, protože vydal Patricka Fitzgeralda a první singl Cure a my jich koupili hromady. Pak jsme poznali další obchody, Jeffa z Probe (Liverpool), Boba z Last Up At Fast (Edinburgh), Lloyda z Revolveru (Bristol), atd.

Byly to obchody podobné Rough Trade?
GT: Ano, všechny vypadaly docela stejně, všichni měli podobné nápady. Kolem bylo spousta muzikantů, co dělali fakt dobrý věci a nám se líbil nápad dělat si vše sami (DO IT YOURSELF). Když jsi byl v kapele, přišel jsi i na to, který obchody by prodávaly tvoje desky, a tak se začala tvořit síť. My jsme ji nazvali Cartel a snažili se ji profesionálně řídit. Brali jsme to naprosto vážně – napůl obchodně a napůl politicky – s cílem vytvořit řádnou nezávislou distribuční celonárodní síť. To znamenalo, že už jste nemuseli být u velké nahrávací firmy, nepotřebovali jste třetí stranu, abyste mohli prodávat svoje desky. Díky této myšlence jste měli svůj osud pod kontrolou. Byla to skvělá věc a fungovalo to. Rostlo to a rostlo a děly se úžasný věci, například když se Tony Wilson snažil získat smlouvu pro Joy Division u EMI, jejich manažer Rob Gretton prohlásil, že na to serou a udělají si to sami, a šli do toho s Factory. To byly zlomové okamžiky.

Takže Rough Trade distribuovaly Factory?
GT: Jo, všechny ty skvělý labely, Factory, 4AD, Mute, Creation. Roky jsme pro ně dělali takové potrubí a posílali to do světa, fungovalo to výborně. Pamatuju se na rozhovor s Tonym – myslím, že album Swell Maps vyšlo ve stejný den jako Joy Division – a Tony se ptal, kolik jsme toho prodali. Řekl jsem mu nějaké číslo a bylo to víc než Joy Division! O pár let později toho samozřejmě Joy Division prodali mnohem více, ale byla to zábava a duchovně nás to naplňovalo. Crass přišel do krámu s Johnem Loderem, který později založil Southern Studios a pak Southern Distribution. Crass se objevil ve vší své parádě, vypadal trochu vystrašeně a nemohl být milejší. Vzali byste nějaký naše desky? Pokecali jsme a něco koupili. Stejný to bylo s Genesis P. Orridge (Throbbing Gristle).

Kolik obchodů bylo v Cartelu?
GT: Klíčové obchody byly Revolver v Bristolu, Red Rhino v Yorku a Leamington Spa, Small Wonder ve Východním Londýně, Geoff z Probe v Liverpoolu, Fast v Edinburghu. Staly se regionálními centry a prodávaly do své oblasti, jako mlíkaři.

Fungovaly tedy i jako velkoobchod?
GT: Ano, byla to centra distribuční sítě a pokrývala jejich území, například Edinburgh prodával do Glasgow a tak podobně.

Takže to byl kolektiv?
GT: Byl to kolektiv v tom smyslu, že jsme spolu všichni mluvili, měli jsme stejné cíle a byli jsme součástí stejné věci, věděli jsme, že můžeme pomoct kapele. Mám na mysli třeba singly Depeche Mode, prodali jsme jich spoustu! A bylo dobré mít v tom systém, základnu a lidi pracující pro stejnou věc. Vydrželo to docela dlouho. A architektem jsem nebyl ani tak já, postavili to lidi jako Richard Scott z Rough Trade. Distribuce sídlila v takové boudě za record shopem. Později jsme se přestěhovali za roh do Elgin Crescent do mnohem větších skladových prostor.

A label běžel současně?
GT: Ano, to byla vždycky moje záležitost. Pomáhal jsem rozjet distribuci a stal se hlavním nákupčím pro record shop. Tak jsem se asi stal A&R manažerem labelu, mluvil jsem s kapelama, co přicházeli se svými nahrávkami.

Když jsi se staral o label, pracoval jsi v record shopu?
GT: Dlouhá léta ano, bral jsem pět liber týdně a zpočátku jsem ještě hrál čtyři noci v týdnu jako DJ v Dingwalls, abych si trochu přivydělal. Hrával jsem tam jenom soulový desky, téměř schválně úplný opak toho, co jsme měli v krámu.

Proč skončila distribuce Rough Trade?
GT: Distribuce skončila, protože se příliš rozrostla. Chci říct, že administrace úplně zkolabovala, katastrofálně, byli jsme příliš úspěšní. Proměnilo se to v ohromný obchod a v jednu chvíli tam pracovalo asi 120 lidí – v Německu, Americe a Anglii. Přijde mi, že s velkým růstem k nám přišla spousta lidí s profesionálním, více konvenčním a obchodním zázemím a mluvili tou manažerskou hantýrkou, což byl pěkný nesmysl. Já jsem docela inteligentní, ale nedokázal jsem pochopit, o čem to kurva mluví. Ten jazyk byl hodně rozvracečský. Myslím, že to hodně pokazili, protože zničili komunitní atmosféru. Fungovali jsme dlouho jako komunita, měli jsme stejné peníze a to vytvářelo úplně jinou atmosféru.

Byli jste proti velkým nahrávacím firmám?
GT: Na velkých labelech vycházela spousta dobrý muziky, ale bylo skvělý, že spousta nových muzikantů chtěla být součástí tohoto nového systému. Skutečnost, že Joy Division zůstali u Factory, že Smiths podepsali smlouvu s Rough Trade, to byly důležité okamžiky.

Je Rough Trade dnes stejný jako dřív?
GT: Ne tím samým způsobem. Myslím že se proměnil v menší a soudržnější skupinu lidí. Tím chci říct, že nesnáším politikaření v kancelářích, je to strašná ztráta času. A Jeanette Lee, která dneska spoluvlastní Rough Trade, byla v kapele Public Image a taky spolu s Donem Lettsem otevřela obchod Acme Attractions na Kings Road. Pořád tak spolu sdílíme stejného ducha. Je to částečně anarchie, částečně punk a částečně přísná pracovní morálka. Je to podivná míchanice.

Existuje dneska nezávislý hudební průmysl?
GT: Ano existuje, ale vypadá už trošku jinak, protože tohle všechno byl specifický okamžik v čase, všechno bylo hodně vzrušují a bylo to jako poprvé na pódiu, něco nového. Dneska je to vzrušující, ale jiným způsobem – samotná hudba je vzrušující. A ty struktury, politika a teoretizování jsou ve finále mnohem méně zábavné, než samotná práce, kterou lidi dělají a co produkují.

Ale kdyby se vám podařilo je dostat do pozice, kde se propojí?
GT: To je pravda. Když se propojí, je to dobrý. Jenom je to dneska dost jiný. Je těžké mít hodně času na přemýšlení o tom, co se děje, když máš skloněnou hlavu a makáš a snažíš se přežít. Je to jiný. Musíš si uvědomit, že na začátku byly hudební noviny jako Sounds, Melody Makers, NME a samozřejmě John Peel. Ti všichni toho byli součástí. Dneska máš samozřejmě internet. Není to o tom, že bychom chtěli všichni zbohatnout. Byl by to hezký vedlejší efekt, ale než se to dozvíš, už seš stejně mrtvej, takže to je hlavně snaha dělat věci, který miluješ.

Ještě pořád vás to baví?
GT: Jo, ani nevim proč. Zažili jsme tolik problémů, ale to je život. Ale taky jsou okamžiky, kdy jsi spokojenej.