Patnáct, třicet dva a čtyřicet tisíc. Tři čísla, charakterizující letošní ročník multižánrového festivalu Colours of Ostrava.

Ten, kdo byl v Ostravě třetí červencový víkend jedním z těch čtyřiceti tisíc, jistě identifikuje zbylá dvě čísla. Patnáct stage mixovalo hudební koktejly, které se pily po zálohovaných plastových kelímcích a doplňovaly pitný režim v tropickém počasí, jehož statičnost sem tam narušil pouze vítr. Několik dní před začátkem festivalu byly beznadějně vyprodané všechny rozumné varianty ubytování. Tolik k nastínění dychtivosti milovníků hudby po pobytu v areálu vítkovických pecí a pár hodinách spánku během čtyř dnů. Indie rokenrol českobudějičáků Vees výborně oddělil mou návštěvu Poetické scény. Ta byla letos novinkou, a ještě než otevřela své dveře, byla kontroverzním prostorem k diskuzím, přestože se zde povětšinou opravdu jen četly básně. Desátá, sarkasticky růžově zabarvená scéna totiž otevírala otázku, jestli je intelektuálního žánru hodno se z kaváren přesunout na festival. A proč by nebylo? Velmi kladně hodnotím i koncepci dalších nehudebních scén. Ty nabízely debaty, besedy nebo prezentace kreativních projektů. Jedenáctá Busking stage, svou velikostí mezi ostatními téměř rovnocenná, umožnila mladým kapelám zahrát si na pořádném festivalu za nepatrnou cenu oželení svého názvu v programu. Kvalitních interpretů bylo na Colours letos tolik, že by na recenzi celého festivalu nestačilo vydání Artiklu. Je tedy nutné stručně konstatovat, že celý festival jak profesionalitou, tak zážitky předčil má očekávání. V areálu bylo čisto i poslední den, což by buďto znamenalo, že festival navštívily desítky tisíc kultivovaných lidí, nebo že byla extrémně dobře zorganizovaná úklidová četa. Hudební taháky davy lidí skutečně přitáhly a show byla zvukově i světelně zvládnutá, místy dokonce ohromující. Je sice pár jmen, která bych už z festivalových line-upů vynechala, ale chápu, že Chinaski své posluchače budou mít i za deset let. ∞