V dnešní cancel culture by si pod lustrem internetu ani neškrtl. Jeho příběh je připomínkou devadesátých let, kdy svoboda projevu byla svatým grálem. A taky toho, že svatý grál nemusí vždycky jenom vonět.

Víc než o čemkoli jiném je tenhle příběh o svobodě slova. O tom, že když člověk nikomu neubližuje, když jeho svoboda nenarušuje svobodu nikoho jiného, tak by mu do jeho svobody neměl nikdo kecat. Nebo si ji rovnou užít s ním. Každopádně by se člověk neměl paranoidně zatěžovat všemožnými interpretacemi toho, co říká a co dělá, protože to je cesta do depresivních pekel. Fanoušci proroka horrorcoru GG Allina nemilují proto, jaký byl, ale proto, že se nebál takový být. Šel s kůží na trh bez ohledu na reakce. I to je láska. Je to možná lepší, než se schovávat za vyvoněnou fasádu. „Kdybych nedělal to, co dělám, asi bych se stal masovým vrahem. Tohle je moje terapie,“ říkal o svých vystoupeních.


Přišel na pódium, vysvlékl se do naha, vykadil, vymočil, slízal obojí, naplival to do publika, hodil na zem obraz Ježíše a sklonil k němu hlavu. Mlátil se do hlavy mikrofonem, dokud z ní nezačala crčet krev, kterou pak do Ježíše otíral. Vstal, roztrhal Bibli, vytáhl americkou vlajku a vytřel si s ní zadnici. Někdo z publika po něm hodil toaletní papír, tak na něj vletěl a párkrát mu vypálil. Cestou zpátky strhl z nějaké ženy halenu, dal s ní líbačku, toaleťák si omotal kolem krku, potáhl z cigarety, kterou ukradnul té ženě, a mrštně se vyšvihl zpátky na pódium právě včas, aby stihl nástup písně své kapely Murder Junkies: „I’m infecetd with AIDS! I fuck every day! I kill everything I fuck!“ Na kytaru hrál jeho normálnější bratr Merle Allin s hitlerovským knírkem, za bicími seděl éterický bubeník Donald Sachs, který stejně jako GG vždy koncertoval bez zátěže oděvu.

Někteří v něm viděli primitivního imbecila a násilnickou zrůdu, jiní, kteří těm prvním vyčítali, že nerozumějí sarkasmu a nadsázce, sociokritického performera par excellence. I dnes, kdy je žánr horrorcoru etablovaný, dochází k roztržkám. Hlavně s mainstreamovými médii. Vlastně oprávněně: tento žánr je na roztržce založený.V Allinovi bylo něco mesiášského, část svého publika provokoval až k absolutní lásce. A část samozřejmě k opaku. Poezie, to nejsou jen slova seřazená na papíře, ale hlavně to, jak básník žije. Narativ jeho života je metafora. Někteří lidé v punkáčích vidí odpadlé primitivy s papíry na hlavu. Výraz punk znamená hnus. Myšlenka punku je ale primitivní až sekundárně. Primárně je intelektuální. Člověk nemůže jít za svobodou jako zvíře. Zvířetem se může stát až po rozumové úvaze.
Každé hnutí se časem stane jenom dalším stádem, Allin se ale od komerce držel dál. Při zemi, respektive pod ní. Horrorcore je postpunk, mrtvola punku. „Děláte to s mrtvolami?“ „All the time,“ odpovídal novinářům po koncertu zkrvavený a umazaný od fekálií. Nenuceně, ochotně, aniž by hnul brvou.

Svoboda podzemí
Od despotického otce dostal po narození jméno Ježíš Kristus. Taťka rodinku rád zamykal do separátních pokojů nebo je nutil, aby si na zahradě každý vykopal vlastní hrob. Matka podala žádost o rozvod až v Ježíšových pěti letech, kdy otci začalo seriózněji hrabat. Syna přejmenovala na Kevina Michae­la Allina, protože Ježíš si v prvním školním roce užíval šikanu. Přezdívku GG, jak jeho bratr Merle vyslovoval Jesus, si ponechal pro pódium. Merle s GGm umělecky vydržel, i když většina ostatních hudebníků od jeho fekální šou dávala ruce pryč.

„Jsem král podzemního rokenrolu. Když odsuzujete mě, odsuzujete celou tuhle scénu. A ta si to nenechá od loutkové, pokrytecké společnosti líbit,“ hřímal GG do televizní kamery u soudu 26. března 1991. Ten ho poslal vychladnout za mříže a on nemohl splnit svůj závazek, že se na Halloween 31. října 1992 během koncertu zasebevraždí. Sebevražda je vlastně ultimátním aktem svobody, posledním tabu k prolomení, zmocněním se vlastního života a smrti. „Mám divokou duši, která chce z tohoto světa prostě pryč. Tenhle život je pro ni moc omezený,“ řekl o ní.

„Až umřu, nesmutněte. Já jsem taky nikdy k nikomu nic necítil,“ zpívá procítěně jen s kytarou na svém atypickém souboru country písní. Ve zvíře se měnil až na pódiu. V rozhovorech inteligentně podával ucelený koncept své performance podobně jako Jim Morrison, který patřil mezi jeho inspirátory. Morrisonovu show z Miami à la „Chcete vidět moje péro?“, ke které zpěvák podotkl, že testoval uměleckou svobodu projevu, dovedl GG do takového extrému, že jiné punkové zvíře a Morrisonův fanoušek Iggy Pop proti tomu působil jako Katy Perry na rajském plynu. „Jak dlouho si myslíte, že to potrvá? Jak dlouho to necháte jít dál? Možná se vám to líbí! Možná milujete, když vám strkají hlavu do hoven,“ řval Morrison 1. března 1969 ve floridském Miami.

K excesivním performancím Jimovi i GGmu nejspíš pomáhalo to, čemu se říká komplikovaná opilost: kompletní proměna osobnosti pod vlivem alkoholu. Scénář svých performancí jako by převzal z učebnice negativních důsledků metly lidstva. Zastával názor, že rokenrol musí být nebezpečný a že jeho tělo je rokenrolový chrám. Při koncertu sklízel a rozdával všechny jeho plody.

Derniéra na Benzínce
Na střední škole sklízel posměch, protože vypadal i oblékal se jako žena. Nepil ani nehulil, až jednou mu dal Merle do sušenek LSD. Té noci se zrodil rozzuřený naháč. Démoni, které zdědil po otci a kteří v něm jen čekali na příležitost, se aktivovali. Chvíli ale trvalo, než jim dal plné slovo a začal je kultivovat. První jeho kapela Jabbers hrála koncem sedmdesátých let melodický hardrockový punkpop, ne nepodobný začátkům kapely Queen. GG zpíval melodicky a vypadal dobře. Bylo to pódium, co na něj působilo jako červený hadr na býka. A publikum. Během seancí se proměňoval v zuřivého šílence, a tak kapelu často po pár písních stopli. Ostatní členové na to neměli nervy a slibně se rozjíždějící projekt opustili.

GG pak střídal kapely jako ponožky, jak s ním kdo vydržel. Pracoval na svém vlastním žánru, vlastní scéně. V roce 1985 si z pódia poprvé udělal záchod. Zděšené publikum se rozuteklo, jako když kápnete jar do mastnoty. Zůstal jen ten, kdo měl opravdu koule. V roce 1986 se mu narodila dcera. Na fanouškovu otázku, jestli se o ni stará, odpověděl: „Starám se sám o sebe.“ Na koncertech se pouštěl do rvaček, bil se mikrofonem do hlavy, rozřezával si kůži rozmačkanými plechovkami od piva. Ani jeho bratr Merle, stálice jeho kapel, nechápal, kde se to v něm bere. „Na začátku koncertu nás vždycky všichni milovali. Na konci nás nenáviděli,“ poznamenal Merle k auře Murder Junkies.

Poslední koncert odehráli 27. června 1993 na Benzínce v New Yorku. Událost konzervuje záznam na YouTube včetně GGho posledního performančního kousku, kterým byl nahý kotoul na frekventované silnici pro pobavení autobusové zastávky. Následovalo zmizení po anglicku za houkání policejních sirén s malou crew po boku a davem obdivovatelů v závěsu. „GG, půjdeme za tebou až na konec světa,“ křičeli na něj. Crew se dav snažila setřást, protože ji vystavoval pozornosti policie. Allin se otáčel a předváděl silácká gesta. Lidé ho neobdivují pro jeho nechutnosti, ale proto, že nešel na ruku, že mu nezáleželo na tom, co si o něm kdo myslí. Svým nedbáním běžné společenské úzkosti pro ně ztělesňoval svobodu.

Jen v rozepnutých kraťáscích, které mu někdo dal, dál ve videu kráčí newyorským bulvárem, krásný letní den, zapadá slunce, potkává různé známé a srdečně se s nimi baví, jako by se nechumelilo. Banda ale měla jediný plán. Get high. Po té zkoksované řežbě se hodilo něco silnějšího.

V rakvi nemytý
Krutý otec a absurdní rodné jméno GGho pojily s masovým vrahem Johnem Waynem Gaycem. John Wayne byl ve čtyřicátých letech, kdy se Gacy, který později znásilnil, umučil a zabil třiatřicet mladých mužů, narodil, tou největší hereckou hvězdou. GG Gacyho chodil navštěvovat do věznice. Spousta lidí je vrahy fascinována, sleduje o nich hrané filmy, dokumenty, čte články a knihy, ale jít je navštívit do věznice? Jste blázni? GG byl. A taky Todd Phillips, režisér nedávného hitu Joker s Joaquinem Phoenixem v hlavní roli. Ani on se Gacyho neštítil. Požádal ho, jestli by nenakreslil pár GGho portrétů. Gacy mu vyhověl a Phillips je prodal. Z výtěžku dvanácti tisíc dolarů pak zafinancoval dokument o GGm s názvem Hated, který oba proslavil.

„Gacy byl vlastně hlavním producentem snímku,“ poznamenal Phillips. Obsahuje třeba GGho performance na newyorské univerzitě, kde si nahý cpe do zadnice banán. Všichni studenti prchají a on po nich hází židli. Vzápětí dovnitř vtrhává policie. Na domácí párty GG leží na zemi a prostitutka mu močí do úst, načež on se poblinká, ale pije plnými doušky dál. Účastník pak říká, že GG byl ze zlatého deště šťastný jako malé dítě. Gacy o něm prohlásil, že nikdy nikoho necítil tak smrdět. A taky: „Nenechte se mýlit. Za tím, co dělá, je mozek.“

V červnu 1993 vystoupil se svou trolskou persónou před běžným středostavovským publikem v Jane Whitney Show, pořadu na bázi nováckého Áčka. Hlásil se ke znásilňování a nechával se konfrontovat emotivními výstupy šokovaných housewives. Vedle něj seděla jeho sedmnáctiletá přítelkyně, o židli dál její zdrcený otec a její sestra. „Jsem Bůh a zmocním se všech vašich dětí,“ vykřikoval GG. V televizi už se na svou prezentaci nestihl podívat. Dávali to 16. července 1993 a pořad uvozovala informace o jeho skonu.

Když se 27. června 1993 po koncertě na Benzínce konečně se svou crew dostal na privát, dal si jen střídmou dávku heroinu. Neměl ale vypěstovanou toleranci. Dal si jen jednou za čas. Heráci mívají zácpu a ta by GGmu znemožňovala výkon povolání. Když měl koncert, naopak se celý den ládoval laxativy, aby mohl na pódiu podat všechny důkazy své lidskosti včetně toho nejsmrdutějšího. Většinou to stejně nebylo nic slavného, v duchu jeho písně Diarrhea Blues. Podobně to bylo s jeho chloubou, kterou se tak rád chlubil. Nebyla mezi chlupy skoro vidět. To, že se za tento tradiční mužský komplex nestyděl, bylo pro fanoušky dalším důvodem k obdivu.

K GGmu patřila nejlevnější whiskey Jim Beam stejně jako k Janis Joplinové bourbon Southern Comfort. Svědčí o tom i jeho píseň Hanging out with Jim. V jiné písni vyjadřuje přání být s Jimem pohřben, což mu nejbližší splnili. Na pohřbu v rodném New Hampshiru ho v rakvi vystavili s lahví, samozřejmě nemytého. Říkal, že aby se duše posunula dál, musí člověk umřít na vrcholu sil. Klidně vlastní rukou. Mise byla splněna. Bylo to zvláštní spojení východních filozofií a rokenrolového klišé. O rok později ho ve svém dopise na rozloučenou parafrázoval Kurt Cobain: „Je lepší shořet, než­ vyvanout.“ Už Jack Kerouac říkal, že za řeč stojí jen lidi, kteří hoří, hoří, hoří jasným plamenem. A vůbec ne ti, kteří říkají jen věci, které se říkat mají.