Ondřej Cikán je dvojjazyčný spisovatel, překladatel ze starořečtiny a obousměrně mezi češtinou a němčinou. Do němčiny přeložil mj. Máchův Máj (2012 a 2020), Váchalův Krvavý román (2019) a Březinovy Tajemné dálky (2019). Do češtiny přeložil Rilkovu Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho (2019) a společně s Markétou Kulhánkovou byzantský epos Digenis Akritis (2018). V roce 2020 vyjde jeho první česká básnická sbírka Nejsladší potrava.


Ondřej Cikán (* 1985)
Od roku 1991 žije ve Vídni. Společně s Antonínem Šilarem režíroval česko-rakouský film Menandros
& Thaïs (www.menandros.cz) podle vlastní románové předlohy. V roce 2018 založil nakladatelství Kētos, zaměřené na poetické překlady z češtiny do němčiny a působící jak v německojazyčných zemích, tak i v ČR (www.ketos.at).


Píšete poezii, prózu, divadelní hry, překládáte z němčiny i do němčiny, točíte filmy a provozujete vlastní nakladatelství Kētos. Co má pro vás ve vašich aktivitách přednost?
Mám takové tři nohy: Jednak dál pracuji jako klasický filolog na vědeckých článcích a připravuji pomalounku disertaci o starověkých a byzantských milostných románech. A jednak píšu česky i německy a překládám. Vědu mám na analyzování jazyka, narativních a poetických prvků, obsahu, zkrátka mě učí psát. Psaní mě učí překládat a překládaní zas analyzovat, a tak dokola. Když chce člověk přeložit třeba jakýsi verš, tak musí vědět, jak lze ideálně tentýž obsah v témže metru vyjádřit v cílovém jazyce. Na to je potřeba analýzy (vědy) a tréninku (psaní).

Vaše plánované akce v Lipsku, Praze, Berlíně a ve Vídni – řada z nich s podporou ČLC – se přesouvají na období po karanténních opatřeních. Co to pro vás znamená?
Velmi to bolí. Na Lipském veletrhu jsme měli mít poprvé vlastní stánek. Křest překladu Máchova Máje měl proběhnout na stánku novin Frankfurter Allgemeine Zeitung, které, jak jsem se dnes s velikou radostí dozvěděl, přesto vydají recenzi. Jaro 2020 jsme připravovali s velkým předstihem. Měl to být náš průlom: devět akcí v Lipsku, šest ve Vídni, čtyři v Praze, jedna v Berlíně. Obávám se, že na podzim už bude v médiích zájem o něco jiného, německý knižní trh pádí velmi rychle. Mrzí mě to hlavně pro naše současné české autory.

Měl proběhnout i křest vaší básnické sbírky v Café Fra. Na čem jste se chystal pracovat během plánované dubnové pražské rezidence od ČLC?
Hodlal jsem se věnovat médiím, protože máme v programu i knížky pro české čtenáře, jako poprvé vydané prózy J. H. Krchovského, nové básnické sbírky Ondřeje Hložka a Adama Borziče, překlad Rilkova Korneta do češtiny nebo i mou vlastní sbírku. Také jsem chtěl zas prohloubit spolupráci s českými kolegy od filmu a divadla, především s Antonínem Šilarem. Jinak jsem měl provizorně domluvenou přednášku na ústavu translatologie. A samozřejmě jsem chtěl chodit do knihovny a překládat, převážně Karla Hlaváčka.

Co je možné dělat pro čerstvé knižní překlady básnických knih z češtiny v německojazyčném prostředí? Liší se v tomto smyslu nějak péče o „staré klasiky a bardy“ od péče o současné žijící básníky?
Samozřejmě se péče liší. Žijícím básníkům se musí organizovat čtení, čtení a ještě jednou čtení. Naše nakladatelství je ještě velmi mladé, tím pádem nejsou naše knížky všude po knihkupectvích, a vůbec je naše malinká kancelář v mé předsíni nesrovnatelná s tím, čeho jsou schopna velká nakladatelství. O to důležitější je přímý kontakt s čtenáři. Naše knížky žijících českých básníků se nám v Rakousku a Německu prodávají skoro výhradně na čteních. Dokážete si tedy představit, jaký má pandemie dopad. Lazarová, Krchovský, Borzič a Hložek mohou oslovit německojazyčné čtenáře tím, že je v jejich poezii cítit, u každého na jiný způsob, láska k jazyku a asociacím. Pro nás Čechy to zní jako samozřejmost, ale pro německojazyčnou poezii je přístup školený českou básnickou tradicí dost inovativní. Vydáváme na přeskáčku současné a klasické české autory také proto, aby se navzájem dovysvětlovali a podporovali.

Píšete své vlastní básně německy i česky. V čem je to jiné?
V obou jazycích funguje trochu jinak obrazotvornost, rytmika a zvukomalebnost. Němčina je rytmičtější než čeština, má jasnější akcenty. Básnické obrazy lze v češtině vytvářet velmi dobře zvukomalebnými slovy. Čeština má hromady synonym a nuancí, krásné názvy živočichů a umí kreativně vytvářet nová slova sufixem. V němčině se obrazy zas dobře vytvářejí jednoznačnými technickými výrazy. Rád se nechávám inspirovat jedním jazykem pro druhý.

Jaké máte další plány, zejména překladatelské a nakladatelské?
Ještě v roce 2020 má vyjít můj komentář k Váchalovu Krvavému románu v češtině a připravuji překlad básnické sbírky Pozdě k ránu Karla Hlaváčka. Jinak pracuji na překladu všech starořeckých básnířek, to ovšem do němčiny. Postupně chci vydat v nakladatelství Kētos průřez českou poezií od romantismu přes symbolismus a surrealismus po underground.

text: Olga Stehlíková