Hudba spojuje. I ta nejotřepanější fráze může ve specifické situaci, kdy najednou dává jednoznačný smysl, nabýt seriózní naléhavosti ve své skutečnosti. Tam, kde by mohla být vzájemná nevraživost, se nachází vstřícnost a solidarita. Hudba tuto moc skutečně má a její spojenci ji dokážou dobře využít.

Lidé žijící v Česku jsou obecně známí svou štědrostí ve veřejných sbírkách. Tato vlastnost byla ověřena vlnou solidarity, která se u nás objevila po útoku ruské armády na Ukrajinu. Benefiční akce a koncerty se konaly po celé zemi, přinejmenším v Praze, denně. Jednotliví zástupci naší hudební scény se dokázali účinně spojovat a propojovat, ať už jde o akce na Václavském náměstí, Kampě či rapové večery v pražské Akropoli a brněnské Flédě.
Užší pohled do osobního prožívání konfliktu i zapojení do pomoci přinášejí dvě v česku působící umělkyně, symbolicky zastupující Ukrajinu a Rusko.

Tasya
Tasya, původem z Ruska, v Česku žije od svých 19 let. Vystudovala bakalářský obor Fine Art & Experimental Media a na Fakultě umění a designu Univerzity J. E. Purkyně nyní pokračuje v magisterském studiu Time-Based Media. Hraje jako DJka, především se ale věnuje světelnému designu a umělecké režii pro koncerty a eventy, videoprodukcí a pořádání kulturních akcí. Nejvíce se angažuje v rámci queer filmového festivalu Mezipatra a Lunchmeat Studio & Festival, se kterým ve čtvrtek 12. března pořádala na Stalinu benefiční akci na pomoc Ukrajině Peaceful rave: United We Stand, Divided We Fall. Na akci vystupovali umělci původem z Ruska, Běloruska, Česka, Gruzie a Ukrajiny. Line-up i místo akce symbolizovaly spolupráci národů, mezi které vrazila klín válka, zločinecký konstrukt putinovského režimu, a nikoliv přání do ní zavlečených národů, jak stojí v prohlášení festivalu Lunchmeat.



Jak osobně vnímáš útok Ruské federace na Ukrajinu a jak se teď zvládáš věnovat práci?
První týden a půl jsem to absolutně nezvládala. Byla jsem uvnitř mrtvá, nemohla jsem myslet na umění ani ho prožívat, nemohla jsem myslet na práci nebo na budoucnost. Budoucnost přestala existovat. A přežila jsem jen proto, že mi každý večer – doslova – dělali společnost kamarádi. Nemohla jsem spát a ztratila jsem chuť k jídlu, takže mi kámoši vařili a stále kontrolovali, jestli dobře jím. Díky akci, kterou jsme udělali ve čtvrtek s Lunchmeat family mi poprvé po dvou týdnech život alespoň na chvíli začal dávat smysl a naději.

Jsi v kontaktu s někým v Rusku?
Moje máma a někteří z mých blízkých kamarádů stále zůstávají v Rusku a já se jim a jejich přátelům snažím pomoci dostat ven, pokud chtějí. Nikdo z nich nepodporuje to, co se děje, spíše naopak – někteří z mých blízkých byli dokonce zadrženi na protiválečných protestech.

V první den invaze Ruské federace na Ukrajinu se v českém prostředí objevily hlasy uplatňující kolektivní vinu. Tyto reakce se naštěstí ukázaly jako ojedinělé a byly společností rychle odsouzeny. Zažila jsi nějakou takovou konfrontaci? Jaká je situace ve tvém okolí?
Mám privilegium vzdělané, tolerantní a empatické sociální bubliny, ve které se nacházím. Spousta mých kamarádů tady rychle zareagovala, když si uvědomili, že kolektivní hněv, strach a frustrace si najde cestu v podobě rusofobie, a začali to vyvracet a vystupovat proti takovým projevům na svých sociálních sítích – žádali o rozlišování Rusů, kteří zde žijí, od prezidenta Putina. Prvních pár dní mi psalo hodně Čechů a Slováků, aby se ujistili, že jsem v pořádku, a zeptali se, jak to všechno vnímám. Opravdu dlouhé starostlivé zprávy, ze kterých bylo jasné, že do nich vložili hodně myšlenek a srdce. Od starých přátel po kolegy, které jsem potkala jednou v životě. Cítila jsem nesmírnou vděčnost, ale také vinu a divný pocit – v současné situaci jsem ten poslední, kdo potřebuje podporu, když ruská armáda bombarduje ukrajinská města a zabíjí nevinné lidi.

Dovedeš si představit pokračování iniciativ skupiny Lunchmeat například formou dlouhodobější integrace?
Je to určitě něco, o čem přemýšlíme a na čem už pár roků pracujeme. Festival i studio vždy zdůrazňovaly mezinárodní spolupráci a budeme v tom pokračovat: podporovat umělce a pomáhat jim seznámit se s místní scénou a budovat jejich nové domovy pomocí nástrojů, které známe nejlépe. Umělci z line-upu (Ukrajině Peaceful rave: United We Stand, Divided We Fall, pozn. red.) se již setkali za různých podmínek, ať už jde o společnou uměleckou tvorbu v klubu behem dj b2 b při audiovizuální spolupráci nebo o oslavu Nového roku, který Češi na rozdíl od nás neslaví s takovým nadšením. Samozřejmě doufám, že v budoucnu budeme více spolupracovat na různých projektech, protože je to úžasná a talentovaná skupina lidí, ideově se k sobě hodíme a máme se rádi.

Dmitrievna
Dmitrievna, vlastním jménem Dana Faltusová, je hudební producentka ukrajinského původu. Ve své hudbě pěstuje vztahy synth-popu, breakbeatu, zejména a nejčastěji ale úderného techna. Řadu svých hudebních počinů doprovází i vizuálně a performativně působivými videoklipy. V textech písní střídá češtinu, angličtinu i ruštinu a využívá tak specifických možností i vlastního cítění každého z jazyků. Začátkem března se stala také součástí 4UA labelu Unizone, spontánního benefičního sdružení umělců působících v Česku. Kompilaci jejich tvorby otevírá Dmitrievna svou verzí tradiční ukrajinské písně Plyve kacha po Tysini, jež představuje dialog mezi matkou a jejím synem odcházejícím do války. Vystupovala také na výše zmiňované akci festivalu Lunchmeat.



Jak osobně vnímáš útok Ruské federace na Ukrajinu? Jak se teď zvládáš věnovat hudbě?
Vnímám to jako smutnou a děsivou kulminaci putinovského režimu. Mám na Ukrajině rodinu a kamarádku, takže si o ně dělám starosti. Zdá se ale, že to zatím zvládají dobře a neštěstí se jim vyhnulo. První dny jsem byla v šoku, ale teď je třeba myslet racionálně. Pomohla jsem, jak jsem mohla, a nyní se snažím zvládnout běh svého vlastního života. Lidi asi čekají, že budu víc v depresi, ale poslední dva roky si vyžádaly veškerý světabol, který jsem v sobě měla, a už nemůžu a nechci zoufat dál.

Máš mezi svými známými i lidi z Ruska? Zažíváš u sebe či ve svém okolí uplatňování kolektivní viny?
Pár známých z Ruska mám a všichni kroky tamější vlády odsuzují. Nenávidím kolektivní cokoliv – i kolektivní vinu. Ale protože většina občanů Ruska vědomě dlouhodobě podporovala Putina ve volbách, ekonomické sankce na ně dolehnou podle mě právem. A možná je to přesně to drsné probuzení, které Rusko potřebuje, aby se mohlo zbavit toho šíleného člověka a systému. Nadávat ale na Rusy, kteří žijí v Česku, studují tu a pracují, je dost mimo. Jsou tu právě proto, že se to v Rusku už nedá vydržet.

Mohla bys představit iniciativu 4UA?
4UA je kompilace 19 českých nebo v Česku usazených producentů na podporu neziskovek pomáhajících na Ukrajině. Dostala jsem nápad dát něco takového dohromady, dala do zprávy několik lidí a ozval se Jan Macháček aka Ancestral Vision, který vede label Unizone, že je to napadlo den předtím a že už to odsouhlasilo několik lidí. Tak jsem se prostě připojila k nim. Od první zprávy do vydání na Bandcampu to byl přesně týden. Zatím jsme vybrali a poslali 23 000 korun (k 12. březnu). Jsem ráda, že jsem se toho mohla účastnit. Podle mě je to kvalitní věc, která skvěle reprezentuje českou elektronickou scénu, její rozmanitost a vyzrálost.

Myslíš, že by mohla být využita z dlouhodobějšího hlediska integrace Ukrajinců?
4UA byla jednorázová akce. Nevím, jak to cítí zbytek producentů nebo Unizone jako label, ale dlouhodobě si myslím, že nemáme kapacitu dělat podobné kompilace znovu. Na integraci Ukrajinců zatím ani nechci myslet. Doufejme, že se budou moct brzy vrátit domů.