Podzimní turné skupiny Umakart vyvrcholilo koncertem v pražské Akropoli. Bylo to temné, bylo to ponuré, ale i přesto s jiskřičkou naděje kdesi v dálce. Přesně v duchu jejich nového alba Vlci u dveří.

Palác Akropolis svítí do mrazivého večera jako maják přístavu, kam vplouvám, abych za chvíli stál pod pódiem, ze kterého se linou první tóny večera. Projekt ILLE, který vystupuje v roli předkapely, je pro mě příjemným překvapením. V čele s éterickou Olgou Königovou, známou z kapely Obří broskev, se vyznačuje nenuceným a příjemným popem v tom nejlepším slova smyslu a lyrickými texty. V tu chvíli si uvědomuji, že jsem vděčný za další českou kapelu, jejíž skladby nejsou v primitivní angličtině, za kterou se mnozí snaží skrývat nezajímavost a vyprázdněnost toho, co zpívají.

Nedílnou součástí koncertů v rámci turné Umakartu je básník a prozaik Jan Těsnohlídek, který vstupuje na pódium vzápětí po ILLE. Jeho dvě básně jsou na aktuální desce zhudebněny. Velmi osobitým, naléhavým a do značné míry až znepokojujícím projevem recituje několik svých textů. Jsou pochmurné a podmračené jako neutěšené zimní dny, které se kolem nás valí, a když z nich přece jen vysvitne tu a tam náznak naděje, je vzápětí zadupán do země novým přívalem slov. Mám pocit, že většina lidí v sále moc dobře rozumí, o čem básně jsou, že zná ty pocity, že ví, o čem Těsnohlídek mluví, což také projevuje nadšeným potleskem. Z básní i z přednesu je velmi zřejmé, že autor nepíše o ničem, co by si sám neprožil, sálá z nich autentičnost a potřeba vyjádřit svoje niterné pocity.

Pochmurná dospělost
Kolem půl deváté se v sále setmí a s úvodními tóny skladby Praděd, jež byla již před několika lety nahrána projektem Jaromír99 & The Bombers, vystupují z modře prosvícené mlhy postavy Jaromíra Švejdíka, Jana P. Muchowa, Dušana a Tomáše Neuwertha a Jiřího Hradila. Umakart. Atmosféra, kterou krájí Švejdíkův hluboký hlas, pro aktuální desku poněkud netypicky opravdu připomíná jesenické kopce známé z poetiky kapely Priessnitz. Po úvodní písni muzikanti zahrají většinu skladeb z aktuálního alba, ale i věci starší, které vyšly na debutu Manuál v roce 2004. Ty mají nová aranžmá a zapadají tak do současného stylu souboru, o kterém by se dalo říci, že je přímočařejší a dospělejší. Na druhou stranu však postrádá jistou velmi příjemnou naivitu a lehkost, která byla cítit z první desky.

Pohupuji se do rytmu, popíjím víno a rozhlížím se kolem sebe. Klub je zcela zaplněn, možná dokonce úplně vyprodán. Vyprodán pestrou směsicí lidí nejrůznějšího věku i vzhledu, včetně postarších vlasatců, jistě pamatujících začátky tehdy punkových Priessnitz, rozpustilých, lehce postpubertálních holek i distingovaných intelektuálů. Nikdo však nevypadá, že by přišel jen kvůli velkému a nečekanému úspěchu písně Půlnoční z loňského roku, kterou se hudební projekt dostal do širšího povědomí, a to i prostřednictvím nejrůznějších pofidérních rádiových stanic, které ji hrály, ač by si jinak na kapelu ani nevzpomněly. Naopak. Připadá mi, že skupina má vyzrálé publikum, které ví, co od ní může čekat a také ví, že to dostane. I z tohoto důvodu myslím, že není potřeba se podrobně rozepisovat o mistrně odehraném koncertu a profesionálním výkonu jednotlivých muzikantů, kteří dohromady tvoří velmi kompaktní celek. To by bylo u hudebníků tohoto formátu zbytečné.

Sídlištní poetika
„Můžeš se schovat do skříně / klidně se můžeš schovat i doprostřed pokoje / stejně tě najdou,“ recituje Jan Těsnohlídek do hudby v písni Vlci u dveří, při níž se přidává ke kapele. Spolu s neutěšenými šedivými paneláky, které jsou promítány za pódiem a tvoří současný originální vizuální styl projektu, mi z toho běhá mráz po zádech. Podobný pocit mám i při písni Ve 4 ráno, jejíž slova jsou rovněž z pera Jana Těsnohlídka. Ani Švejdíkovy texty na aktuální desce nejsou veselé, ale přece jen se mi v nich většinou daří najít náznaky pozitivního pohledu na svět. Jako třeba ve skladbě A venku zase prší, při které se na pódiu objeví Olga Königová, aby v pravou chvíli řekla do mikrofonu půvabné: „Miluji tě“, za což sklidí od publika nadšený aplaus.

Koncert se blíží do finále. Jako přídavek si diváci vychutnají ještě další čtyři písně včetně balady Pět Tibeťanů, která na závěr otupí tu syrovost, neutěšenost a melancholickou beznaděj alespoň náznakem přítomnou ve většině předchozích písní. Jsem rád. Není radno vstupovat do noci s takovými pocity. A už vůbec ne na Žižkově. Člověk nikdy neví, kde zrovna čekají vlci u dveří.

UMAKART + host ILLE, Jan Těsnohlídek ml.
proběhlo 13. 12. v Paláci Akropolis
Kubelíkova 27, Praha 3