Společně s Barborou Zelníčkovou sedím na pohodlném gauči smíchovského tattoo salónu Black Rabbit. Stěny kolem nás jsou zdobené kresbami budoucích tetování a „flashy“ od mnoha umělců, ze kterých si mohou příchozí vybrat a nechat si něco zvěčnit na svou kůži.

Můj kotník si zrovna na trvalo užil tento zásah tetováním, tedy přesněji, ručně vpichovaným tetováním tzv. handpoke. Barbora, v tatérském světě více známá jako „Moruše“ je zručnou tatérkou, jejíž styl nese hravost, dětskost, silné linky, je barevný a působí jako ilustrace a nevyhýbá se mu ani označení creepy. Své první handpoke tetování vytvořila Barbora před sedmi lety, když se při práci potkala s Lucií Liškovou, která v té době byla jednou z mála tatérů, kteří se handpoke technice věnovali. Barbora dodává: „bylo to pro mě dost inspirativní období, protože jsem začala dělat nové věci a jednou z nich byl i handpoke. Přišlo mi to pro moji ruku přirozenější. Proto od té doby tetuju většinou jehlou, strojkem občasně”.




Jako zloděj v noci
Přestože si Barbora za těch několik let vytvořila poměrně zvučné jméno na pražské tattoo scéně, prvně jsem ji potkala jako polovinu pražského industriálně witch houseového dua Lavra. Její specifický styl, který propojuje jemnost s tvrdostí, vyzařuje i na koncertech svým poutavým projevem. Když jsem se jí zeptala, co ji v handpoke tetování a hudbě inspiruje, sdělila mi: „spíš všechny všední věci, než nějaké studium umění nebo hudby. Přichází to jako zloděj v noci”. Její procítěný a zároveň krutý vokál doprovází neklidné a neúnavné pohyby místy jemné a taneční, jindy punkově nezkrotné. Pokud jste viděli Barboru Zelníčkovou vystupovat společně s Tomášem Vondrou, druhou polovinou Lavra, který tvoří noisové industriální beaty a pozoruhodné sonické krajiny, určitě mi budete rozumět, když řeknu, že zpívá celým svým tělem. Když se jí ptám, jak vnímá své tělo na pódiu, odpovídá: „… vytváření hudby i to, že u toho zpívám, je pro mě fakt důležité. Asi žádný nástroj se tomu nevyrovná. A zní to trochu divně, ale je mi jedno, jestli to dělám doma nebo kdekoliv jinde, ten samotný akt je pro to tělo takový léčivý, uvolňující.”

Opojeni zvukem
O svých textech říká, že jsou abstraktní a reflektují její vnitřní svět spíš, než že by se nějak vyjadřovaly k realitě, ať už politické nebo ekologické. „Je to hodně mystický. To slovo je asi trošku nepřesné, ale je to nejlepší, jak to popsat, protože, když řeknu, že je to o životě, tak to není ono, nepíšu skladby o vztazích nebo něco podobného.” I když prý píše většinu textů a Tomáš zase dělá hudbu, připisují si na hudbě rovný podíl. „To, co kdo dělá je pro nás taková informace navíc, protože ty věci stejně většinou rezonují s oběma.”

Zdá se, že v industriálním witch houseu se Lavra našli, takže mě překvapí reakce Barbory, když se ptám, jestli nechystají nějakou změnu ve svém stylu – „no my právě budeme dělat folk, ale pomalu. Nemyslím si, že ta elektronika se úplně vytratí, to bych byla moc troufalá. Nejsem až tak dobrý hudebník na nástroje (směje se)! Ale chtěli bychom víc nástrojů, aby to bylo co nejvíc live, takže tím ale zároveň nevýhodnější, nepraktické na vození na koncerty.”

Lavra bude k vidění 20. října v pražském prostoru Punctum, kde bude přítomna u uvedení alba experimentálního písničkářského projektu ROUILLEUX. V pořadí již čtvrté album se jmenuje Lycanthropic Sounds a je vydáno pod labelem Letmo. Ptala jsem se, jak Barbora tuto hudbu vnímá – „postupujeme na nějaké úrovni asi dost podobně. Dron a písničky. Rouillex jsou jen lyričtější.”

Víš, že to tak má být
Na závěr probíráme i propojení její hudební tvorby a tatérské práce. Na začátku mi Barbora říkala, že publikum se často mylně domnívá, že jejich koncerty jsou z větší části improvizované, což jí přijde divné, vzhledem k tomu, že skladby hrají skoro v takové podobě, v jaké jsou na desce a mají je nacvičené. Podobně i Barbořin styl tetování může na někoho působit jako improvizace spíš než konceptuální přístup. Pokud ji někdo osloví, aby mu udělala ručně vpichované tetování, je ale vstřícná. „Buď někdo přijde a chce něco nakreslit a já to nakreslím freehand a strašně mě to baví, nebo někdo zas přijde s předem jasným návrhem, a já si to ráda pečlivě připravím. Všichni mi přijdou super. Stejně nakonec improvizuju na místě v ten moment.” A pokud jde o její vlastní tělo? „Nejdřív jsem to měla tak, že jsem si říkala, chci tenhle obrázek a ještě tenhle obrázek, fakt taková razítka, a pak jsem na sobě hodně zkoušela. Pak jsem sbírala věci od kamarádů nebo jiných tatérů, vždy jsme se se nějak shodli.” Barbora si je vědomá, že může na někoho působit nahodile a nekoncepčně, ale to je mylný dojem „Je i není to improvizace, nedělám to tak, že se tetuju úplně random věcmi. Je to docela promyšlený, ale třeba to na tom není vidět, má to takovou vizualitu, a prostě to působí nedotaženě. Je to stejný jako v hudbě, s nějakým uvolněním to z tebe nějak jde a je to taková jasná věc – prostě víš, že to má tak být.”


text: Ewelina Chiu