Je dětské přání asi většiny nově přijatých studentek pražské taneční konzervatoře. Málokteré z nich se však podaří školu dokončit, a pokud absolvují, tak to ještě neznamená splnění vytouženého snu. Přitom byly ochotny přinášet až nadlidské oběti. V potu, bolesti i krvi…


Autobiografická próza Baletky Miřenky Čechové (Paseka 2020) je svědectvím a upřímnou zpovědí o šrámech a jizvách jak na těle, tak především na duši. Je zprávou ze světa, kde přežívají jen ti nejsilnější, zároveň je to příběh dospívání v euforii 90. let, objevování sebesama i okolního světa a jeho pravidel. Příběh probouzející se sexuality a touhy okusit zakázaného ovoce (tj. klubová scéna, alkohol a fet). Knihu lze vnímat i jako způsob, jak vypovědět o traumatických zážitcích všeho druhu, což je předpoklad, jak je překonat a osvobodit se…

Krása v bolesti a ponížení?
Desetileté děvče z malého města přichází od rodičů do stověžaté metropole, místa zaslíbeného i plného nástrah. Středobodem je konzervatoř a internát, svatyní jeviště Národního divadla. Odosobněný a nemilosrdný svět, kde nezbývá než se spolehnout sám na sebe, později jistou útěchu nabízí sesterstvo z intru (ale často je i smečkou s drsnými pravidly či „holčičáckou mafií“), krátkodobý únik ze světa „práva a pořádku“ nabízejí kamarádi (často teplí, ale většinou empatičtí). Konzervatoři vládne pevnou rukou autokrat Želva se suitou učitelů, pro něž je pozitivní motivace zřejmě pojmem z Měsíce a osvědčené „pedagogické“ metody představuje křik, urážky a ponižování všeho druhu, a to nejlépe před ostatními studenty. Jisté techniky a praktiky mohou připomenout Mengeleho či středověkou torturu.
„Tvoje dispozice k úspěšný budoucnosti se pečlivě zkoumají. Procházejí mnoha prohlídkama, jsi předváděná před očima odborný komise mistrů, zepředu, zezadu, zespoda, vleže na zemi, ve stoji na jedný noze, zkoumají ti kopýtka, jestli jsou narostlá do správnýho tvaru a budou vypadat před publikem dostatečně esteticky, mistři ti páčí nohy do různých stran, aby zjistili, kam až vydržíš, nahou tě měří, váží a speciálním kovovým přístrojem ti nabírají množství podkožního tuku.“

„Každej tejden v pondělí ráno je vážení. Celá třída před začátkem hodiny nastoupí před zraky profesorky na klasiku na váhu a ta pečlivě zapisuje, jestli jsi náhodou nepřibrala, a pokud jo, dostaneš pokárání a doporučení něco s tím udělat anebo rovnou pohrůžku, že tě na partneřině nikdo zvedat nebude, dostaneš sníženou známku anebo prostě zákaz vstupu na jeviště. Jenom ty prsa se děsně špatně hubnou…“
„Když je ti jedenáct, přestaneš jíst jídlo ze školní a internátní jídelny. Ve dvanácti začneš využívat přístroj na hubnutí, kterej máte na intru (…) Ve třinácti začneš o pauzách kouřit, protože to zahání hlad, ve čtrnácti začneš na střídačku držet nejrůznější diety (jíš jen tukožroutskou polívku), v patnácti jsi jenom na ovoci a müsli tyčinkách, v šestnácti objevíš projímadlo, v sedmnácti začneš zvracet a v osmnácti už nejíš skoro vůbec, protože chceš na jeviště a tam tě s nevhodnou postavou rozhodně nepustěj.“
„Jsi tělo, nic jinýho. Skvěle vycvičený tělo, skvěle vypadající tělo, skvěle zkrocený tělo. Všechno se točí kolem něj. Přesný proporce, přesný výkony, přesná vizáž, přesný funkce. Co je uvnitř, nikoho nezajímá.“

„…Baltazarová, u který nikdo nemůže věřit, že má co dělat s baletem a není vězeňská dozorkyně, vysoká kostnatá kobyla, ve vlněný sukni do půli lejtek, teplejch punčocháčích a hnědejch pantoflích, krátkej šedivej sestřih jak trestankyně z lodi zasažený morem, obrovský obroučky brejlí a tlustý skla, pod kterýma jsou ty velký vlkovy oči potom, co sežral babičku, a hlas jak třaskavina, když na vás řve: ,Výdrž!!!‘ A pak s celým procesím mazáků obchází jednoho po druhém, co stojíme v zadržený pozici na jedný noze s druhou ve vzduchu, a ukazuje vaše chyby. Štípe vás do zadku: ,Zastrč ten špek,‘ píchá vás do hrudníku: ,Cheche, ty máš čtyři prsa,‘ anebo nad váma rovnou láme hůl: ,Tak tady chybí hlavně inteligence‘. “
„…Franzová při cvičení na volnosti (což není cvičení se ve volnosti, ale naopak) řvala, že můžete jít prodávat párky v rohlíku na Václavák, že jste amatéři, nic z vás nebude, jste líný, na závěrečných známkách se to určitě projeví…“

Toto s notnou dávkou sebezapření lze snad ještě snést. Co však působí krutě a nelidsky, je způsob, jak jsou studentky ze školy vyhazovány, jak se jim bortí a hroutí svět a vytoužený sen. Pád z výšin baletního nebe do každodennosti obyčejného žití. Celoživotní trauma ze selhání. Nemožnost a neschopnost vrátit se na běžnou střední školu (protože vědomosti z matematiky a jiných předmětů získané na konzervatoři neobstojí ve srovnání s požadavky středních odborných škol, natož gymnázií). Ty šťastnější odmaturují na večerních školách pro dospělé, většina se však protlouká životem se základním vzděláním a v zaměstnáních nijak prestižních, či přímo v nekvalifikovaných. Slabší povahy se snaží najít útěchu v alkoholu, pervitinu… Řadové číslovky za křestními jmény a výčty vyhozených působí až děsivě. Miřenka Čechová nastupovala do prvního ročníku s devatenácti spolužačkami, v průběhu osmi let do třídy propadly další, někdo přišel později (asi zářné talenty). Školu však absolvovalo jen osm z nich a profesionální baletkou se stala jen jediná.

„Evu vyhodili ze školy! Už sis zvykla, že vyhazujou kvůli nedostatečnosti v technice, kvůli velkejm prsoum, tlustejm stehnům, kvůli malejm nártům a napouklejm zadkům nebo že se celkově do všech stran zvětšíš, ale Eva neměla nic z toho. Prostě jí dali v pololetí kouli a musela jít. Eva byla talent, ale měla prořízlou hubu. Několikrát si dovolila argumentovat, odmlouvat, mít na všechno odpověď, dokonce zpochybňovat nařčení, který se pak kupily v indexu.“

Na konzervatoři, kde autorka knihy studovala, se „vyučovalo“ dle principů ruské baletní školy. „Přitom balet je možno dělat i jiným způsobem. Ruská škola se liší od francouzské, anglické nebo americké. A třeba jsem měla možnost vidět, jak se v Americe trénuje klasický balet. Přijde mi, že zdaleka není tak krutý a tvrdý, že je více atletický, více technický, jde samozřejmě také na výkon, ale určitý princip demokracie nebo diskuze se studentem je tam přítomný. Tamní tanečnice nejsou tak vychrtlé a podvyživené, jejich pohyb je dynamičtější. A mohou mít prsa.“ ( z rozhovoru M. Č. pro Reflex)
Jaké jsou zkušenosti Nikoly Márové, primabaleríny ND, z dob jejích studií na tomtéž ústavu o pár let později? Říká, že měla štěstí na skvělé pedagogy, dril byl přítomen, ale bylo to v rámci únosnosti
a v rámci toho, co absolventy čeká v divadle, resp. jak drsný svět baletu bude i tam. Nicméně dodává, že někteří pedagogové by nemuseli být tak tvrdí. Dále říká, že se jedná o školu s enormními nároky, kde obstojí jen ti nejsilnější. Po konci své kariéry v ND by si ráda otevřela svou baletní školu – s podstatně vlídnějším přístupem. (z rozhovoru M. Č. a N. M. pro ČT)

Vychny, pichny
A pak druhý středobod – internát. Tomu vládnou vychny (tj. vychovatelky, už jejich označení zní zlověstně). Jak se v takovém prostředí cítí deseti- jedenáctileté holky? Učebnice vývojové psychologie říkají: Děti ve školním věku (6 až 11 let) potřebují prostor pro vlastní aktivity a hry (rozuměj vlastní, ne organizované dospělými). Hra je v tomto období stále nezbytná, rozvíjí fantazii a má relaxační funkci. Děti v tomto věku potřebují zažívat úspěch, pokud se jim tohoto pocitu nedostává, může to narušit jejich další vývoj. Rovněž by děti neměly být přetěžovány (rodiče by je měli přihlásit maximálně na dva až tři kroužky týdně). Na konzervatoři výuka probíhá od rána do večera, šest dní v týdnu. (sic!) A o víkendu je intr zavřený. Autor těchto řádků se domnívá, že to musel být život jak na zámku… Jen místy podle Kafky, bohužel.

„Ty máš zatím jenom jednu důtku za to, že v prostěradle lítáš po cizích pokojích a hraješ si na ducha, jak to vychny nazvou. Přitom vůbec nepochopily, že se jednalo o originální taneční performanci, na níž se poprvý projeví tvoje inklinace k angažovanýmu divadlu ,šoku a překvapení‘.“

Próza Baletky není jen chmurné čtení o deformování dětské individuality a nártů tanečnic či výpovědí (i zpovědí) o traumatech a patologických rysech osobnosti některých „pedagogických“ pracovníků. [Viď, Želvo, i v školním časopise se o tom psalo, než si jej teatrálně zatrhl.] Kniha je poskládána z krátkých příběhů, protkána autentickými deníkovými záznamy – jak střepy mozaiky zrcadlí životy svých postav, jejich dospívání, hledání sebe sama v situa­cích krušných, tak i bezstarostných a naplněných veselím a euforií 90. let minulého století. [Kam se všechna ta bezprostřednost a vlídnost za ani ne třicet let vytratila? Lidská zášť, bezohledná touha po moci, intriky, lži a nespravedlnost je do kouta zatlačily – že by taky ruská škola?]

Dokud je veselo, ještě se neumřelo
„Takže je úplně přirozený, že když v neděli ráno s Natáliinou partou vylejzáš po houbovým mejdanu z bohnickýho lesa, začneš s nima na křižovatce tančit Labutí jezero, přičemž zastavíte dopravu, týpci vylejzaj z aut a pobaveně sledujou pět holek, který velice profesionálně s dvousetprocetním nasazením a obrovskou vášní skáčou etrechatquatre, passé, etrechatquatre, passé (…) Obal pak říká, že prej všichni tleskali, ale na to už si nepamatuješ.“

Jak už je patrno z úryvků zde uvedených, jazyk autorky je uhrančivý, vyznačuje se neotřelostí, nepřehlédnutelnou nápaditostí (ve všech jazykových rovinách, i v osobě vyprávění), náramným vtipem a sarkasmem. Svébytná a umná rytmizace strhává čtenáře do proudu i peřejí vyprávění. Témata a motivy se rozbíhají jak pavučina a vytvářejí tak naprosto věrohodný otisk psýché hlavní postavy příběhu, jejího prožívání toho, co život přináší: První zamilování, randez-vous s kluky, kdy někteří si uvědomí svou odlišnou orientaci; přemítání o jejich povaze v kontrastu s machistickým uvažováním, domácím násilím. Neobyčejně citlivě a upřímně je vyprávěn příběh o nalezení sourozence. Vede k pochopení, že to není „věc“ volby, nýbrž už je rozhodnuto v okamžiku narození. Je v naprostém kontrastu s dnešní antiLGBT hysterií (viz Rusko, Polsko, místy Slovensko, ojediněle i ČR [Kam ztratila se láska a milosrdenství, Mons. Piťho?]), a to díky osobní zkušenosti, setkání a následné ztrátě předsudků. Každý chce žít šťastně, v souladu se svou přirozeností. A pokud to nezasahuje do svobody druhého, tak proč by kdokoliv měl toto přání svým bližním upírat, veřejně je stigmatizovat, natož je týrat či ohrožovat na životě?
Baletky jsou svým rozsahem útlým románem, myšlenkově však pestrým a po okraj naplněným. Stručně, výstižně a působivě a žádná doslovnost! To je premisa moderní literatury, nejen.

Epilog
Miřenka Čechová studovala na konzervatoři osm let a odnesla si odtud dvojky z chování, nenávist k baletu, tanci a všemu, co s tím souvisí. Když skončila, byla přesvědčena, že už nikdy nebude tancovat. Tak se přihlásila na DAMU (alternativní divadlo) a HAMU (nonverbální divadlo), studovala paralelně, roku 2012 obhájila doktorát (režie fyzického a mimického divadla). Získala prestižní Fulbrightovo stipendium na American University ve Washingtonu DC, kde vůbec jako první vyučovala fyzické divadlo. Založila divadelní soubory Spitfire Company a Tantehorse. Její autorská představení získala několik významných zahraničních ocenění, byla nominována na cenu Thálie. Její krédo zní: Život nekonzumovat, ale přetvářet.


Baletky
Miřenka Čechová
Paseka, 2020, Praha, 221 s.