Co by nám dva brněnští kluci s životní zkušeností středoškoláka asi tak mohli uměleckého nabídnout? Vzali přesně to, co znají – svou zemi, rodné město, svoje zážitky, talent nad tím přemýšlet a už 10. října 2020 proběhne v Brně křest jejich první knihy a premiéra filmu v rámci projektu Kluci a život, jehož obsah můžete najít především na jejich Instagramu. Zábavný minimalistický objev roku 2020 snad naláká i vás.


Pamatujete si na první impuls, který vás pobídnul k přemýšlení o projektu Kluci a život? Čí to byl nápad?
Jakub: Bylo to asi v pět hodin ráno, když jsme jeli z Prahy z nějakého divadelního představení a měli jsme kocovinu. Únava, ale zároveň trocha spánku způsobily, že kvalita našeho smyslu pro humor klesala a smáli jsme se mnoha věcem. Říkali jsme si, že to je vlastně život. Unavený ráno jedeš do školy a musíš ten den nějak zvládnout. Pouštěli jsme si písničky v kupéčku a říkali jsme si, že to jsou písně z cyklu Kluci a život. Tak to asi začalo.
Jiří: Ještě před tím dělal Kuba svůj film, který s tímto projektem nejdříve nesouvisel, ale začalo to vlastně už jím. V tom vlaku se to nějak poprvé řeklo a organicky vyplynul zaštiťující rámec projektu. Pak jsem uvažoval, co dělat na maturitu (student grafického designu) a Kluci a život se stali mým tématem. Začal jsem skládat slovníček pojmů, příběhů, z čehož postupně vznikla knížka, o které se bavíme. Pro mě osobně to měl být nějaký nový začátek, vzpamatovat se z rezignace na to, dělat něco pro sebe, pro radost, což se mi dříve moc nedařilo. Řekl jsem si, že to budu vést jako deníček a rozrostlo se to i v publikování internetového obsahu.

Z toho, co je dostupné na vašem Instagramu, je vidět, že vás fascinuje Česká republika. Proč?
Jiří: Naše kamarádky dělají projet Praha není Česko a zkoumají současnou českost. To nás, myslím, trochu zasáhlo a byl to impuls, proč ji začít doceňovat. Česko mi opravdu přijde jako malý Hobitín. Všichni jsou hrdí a možná i nasraní a jako by nevěděli, že můžou vést hrozně hezký život. Pořád všechno dozdobují těmi plastovými květináči s tou umělou kytkou. Nemůžeme to přece brát tak vážně, to Česko. A když se nad to člověk trošku povznese, je to najednou strašná zábava.
Jakub: Krásný obrázek jakéhosi „Česka na dlani“ jsme nalezli v Kutné hoře. Tam je restaurace U Černého kohouta a je to úkaz opravdové české unikátnosti, neestetičnosti a zároveň krásy. Uvnitř jsou kožešiny, pravé brnění, kostlivec, ten je plastový, smrtky na záchodech, na zahrádce umělý trávník z Bauhausu. Řekl jsem si: „Prosím ještě televizi, kde pojede fotbal!“ A ano, televize, kde jel fotbal a u ní oltář z umělých květin. První věc na jídelním lístku je A4 s obrovským nápisem Tatarák + 6× krajíc chleba, pak nějaká nabídka a na konci zase A4 s obrovským nápisem Palačinky s horkými malinami. Jirka si dal smažený květák a já jsem si dal také klenot české kuchyně Katův šleh v bramboráku. To si prostě jinde než v ČR nedáte.

Ovlivňuje vás i město, ve kterém žijete?
Jakub: Jsme oba rodilí Brňáci a vlastně jeden z dramaturgických směrů, který nás nějak zastřešuje, je i tzv. Brnosmážolajf, což, když to rozložím, je: Brno jako město, ve kterém žijeme, smážo můžou být drogy, taky že lidi smaží a smažený sýr v bulce, který si dáte, než vám jede rozjezd. Na České mají i výborný falafel, nejlepší, co jsem kdy jedl a kečup nebo tatarka – obojí.

Jakub Štrba (* 2001)
se narodil v Brně. V současné době je v maturitním ročníku brněnské Konzervatoře oboru herectví u režiséra a herce Romana Groszmanna. Zajímá se o současnou divadelní progresivní dramaturgii a kulturu v Severní Koreji. Má slabost pro popkulturní kýč a „českost“. Často ho potkáte za barem kavárny Tungsram v Brně. Ve volných chvílích před barem nebo v hledištích divadel. Jeho nejoblíbenější jídlo je veganský burger a pivo.


Proč zrovna knížka? Nepřemýšleli jste i nad jinými možnostmi?
Jiří: Já jsem byl vždy zatížený na knížky. Hodně jsem četl, spousta mých klauzurních prací byla něco jako zážitková sazba, experimentální knihy, interpretace klasických autorů. Mám rád fantasy, převážně britské autory, ale později jsem si oblíbil například Ibsena Paní z moře nebo Škvoreckého a další…

V knize najdeme vždy pro vás typický český pojem, větu, průpovídku, graficky doprovázenou situací. Jak kniha vznikala?
Jiří: Kniha vznikala stránku po stránce. Nemáme dopředu ucelenou představu, prostě se držíme tématu našeho života.
Jakub: Je to celé založené na tom, že stále vedeme nějaký pindy, kecy-prdy a později zjišťujeme, jakou to má váhu. Vzniká dokonce rituálnost v tom, že to začneme používat jako seriózní termín. Například slovo pupíček, což znamená hezký chlapec. Třeba Česká Třebová pro nás má už také svou určitou metafyzičnost, a ani nemusíme jet do Prahy nebo z Prahy proto, abychom se zeptali, jestli „už byla Česká Třebová“. Nikdy jsme tam nebyli, asi tam ani nikdy nedorazíme, ani nevíme, co přesně Česká Třebová znamená, ale občas dobře vystihne situaci.

Když se objevují zavedená slovní spojení, mají pak místo v knize a dáváte je k dispozici ostatním?
Jiří: Ano, kdybyste prostě náhodou nevěděli, tak tohle se nám osvědčilo a můžete to používat taky. Vždycky je to tam někde vysvětlené. Buďto na další stránce nebo ve slovníčku.

Jiří Kolář (* 1999)
se narodil v Brně a stále v něm žije. Odmaturoval z grafického designu na SŠUD Brno a míří do ateliéru scénografie Jany Prekové na JAMU. Mimo projekt Kluci a život šije upcyclované oblečení a jiné doplňky. Stará se o své milované květiny a sní o tom, až bude ve stáří stříhat záhorské růže. Samozřejmě se zajímá i o současné kulturní dění, pokud možno v interpretaci Z. Pohlreicha. Jeho oblíbené jídlo je brambora.


Proč jste se rozhodli natočit i film?
Jakub: Šli jsme minulý rok v létě na vandr. Zastřešili jsme to názvem České trajdání. Napadlo mě zapnout kameru a nechat ji volně jet. Bavilo mě, že je to v podstatě plně autentické a přirozené. Nebyl záměr to pak sdílet na sociálních sítích, že koukněte, vaříme tady v přírodě. Měl jsem tehdy období, kdy jsem se sám soukromě zamýšlel nad českou náturou, českým buranstvím, českou exotikou a v rámci nějaké studie tohoto jsem pustil kameru. Bavilo mě, když jsem zaznamenal, že ve vesnicích jsou fesťáky, kde jsou úplně všichni revival, uvidíme tam The Doors, Bowieho, Queen a hlavně Abbu. Tak jsme zaznamenávali a řekli si, že třeba z toho bude film. A nakonec jsme konkrétně od tohoto upustili. I když je film hotový, nikam jsme ho nepustili. Jmenuje se to Dršťková Revival, mám to v počítači, jsme s tím spokojeni. A tak jsem i dál občas natáčel epizodní chvíle z našeho života. Ten současný film je v procesu.

Jak spolu film a kniha souvisí?
Jiří: V těch zásadních tématech spolu souvisí hodně, U knihy, když si člověk prolistuje ty jednotlivé dvojstránky, dozví se ty základní, pro nás už zavedené pojmy. Film se snaží to stejné uvést jinou formou. Témata ve filmu možná nedávají na první pohled tak velký smysl a sami teď hledáme, jak tomu přidat dynamiku, aby to nebylo jen poslouchání knihy.
Jakub: Film je nakouknutí a kniha průvodce. S knihou v ruce jde to celé více pochopit a film je možná trochu ilustrace, jak to doopravdy vypadá. Prali jsme se s nějakou diváckou dostupností, jestli to vlastně dává smysl, jestli je to zábavné, jestli to není zábavné jen pro nás. Lidi nám říkají, že aspoň to, co sledují na instagramu, je baví. Občas je účel, aby to bylo zábavné a občas je to nějaká vážná sračka, jen ironicky podaná. Takže pravděpodobně to zábavné je, ale není to primární účel.

Pro koho tvoříte?
Jiří: Na našem Instagramu, jako hlavní platformě, kterou teď používáme, máme tři procenta sledujících nad 65+. Nejvíce pak lidi v rozmezí 18 až 24. Neděláme ale nic cíleně, prostě se to táhne s tématem Kluci a život.

Ovlivnilo vás výrazněji období karantény?
Jiří: Já osobně jsem měl štěstí, že jsem nemusel řešit finanční zdroje, protože pomáhali rodiče, nebyla škola, nemohl jsem chodit na brigády, byla najednou spousta času. Mohl jsem se dobře zamyslet nad tímhle projektem a rozvést ho. To považuji za velké štěstí v tom volnu, co jsem dostal.

Čekáte kritiku ohledně toho, že jste gay pár?
Jakub: My queer tematiku v projektu neřešíme. Je to tak a mluvíme o tom, že jsme teplí a studujeme umění, a to je vlastně těžké, ale je to stejně těžké jako cokoli jiného.
Jiří: Mně to přijde jako úplně obyčejná věc, která se dá použít do vizitky, je to třeba vtipné. Nedávno nám přišla vtipná zpráva, když jsme se na Instagramu ptali lidí, jak by definovali, co děláme. To nás zajímalo.
Jakub: Já bych jmenoval! Pan prase řekl: „Buzerantská degenerace a úkazy absolutního morálního rozkladu a zvrácenosti dnešní společnosti.“ Tak jsem přemýšlel nad nějakou odpovědí typu: „S tím se dokážeme ztotožnit.“

Takže už víte, co vlastně tvoříte?
Jiří: To je jedna z věcí, kterou my sami nedokážeme pojmenovat. My žijeme. A vzhledem k tomu, kolik času tím trávíme, by to někoho mohlo zajímat.
Jakub: Ztotožňujeme se tady s tou buzerantskou degenerací. A třeba naše spolubydlící to pojmenovala, jako že jsme největší fanoušci svýho vlastního lajfu.

Co plánujete dál?
Jakub: Padli nějaké návrhy, ale nic z toho není ještě pevně dané. Přemýšleli jsme, že bychom vystoupili z té současné autentické roviny a natočili zpodobnění toho, co je Brnosmážolajf. Přemýšleli jsme nad tím, že bychom začali dělat podcast, ale nemáme prostě pětiletku, je to něco, co vyplyne. Když se jednoho dne dobře najíme a zrovna si dobře popovídáme a řekneme si, „ty vole, tyhle pindy jsou fakt už tak dobrý, že to můžeme dát na internet“, tak to tam hodíme.