Červenec 2023 jsem strávila na spisovatelské rezidenci v A Coruni, přístavu proslulém mezinárodním obchodem a liberalismem. Je to také největší město Galicie, španělského regionu vklíněného nad Portugalskem.

Stálezelená a keltskou kulturou silně ovlivněná Galicie připomíná spíše Irsko či Bretaň. Přiblížili mi ji místní literáti, humanitní vědci a umělci. A rovněž jedna pozoruhodná česká emigrantka, Kateřina Vlasáková, ředitelka Jazykového centra na Univerzitě v Santiagu de Compostela, kam jsem se vypravila hned dvakrát. Většinu času jsem však trávila psaním a objevováním A Coruně: památky, muzea, pouliční koncerty, fiesty… Mými hlavními průvodkyněmi byly: galicijská básnířka Yolanda Castaño, která měla tu odvahu založit soukromou rezidenci, a na dálku Kateřina Chromková z Českého literárního centra, jež tuto spolupráci navázala.

Dívám se úzkým dveřním oknem a jsem zaražená. Výhled se úplně změnil. Dříve jsem viděla uličku Luchana, plachetnice v přístavu a za nimi v dálce další břeh klikatého pobřeží. Nyní za plachetnicemi stojí vysoký činžovní dům, tak o dvanácti patrech. To jsem už tak roztržitá? Stoupám si těsně za prosklené dveře a snažím se dům prozkoumat. Nahoře trčí bílé roury, na boku má několik oranžových baňatých válců s řadou okýnek. Že by to byly uzavřené čluny? Takže je to naprosto gigantická loď?

Z té velikosti dostávám hlad. Koupila jsem si čerstvou rybu, dorádu, v názvu má sice zlato, ale jinak je celá stříbrná. Leží na černém plechu a voní. Pouštím se do jejího šťavnatého masa a pomalu se dostávám až na jemnou kostřičku. Najednou se dům začíná hýbat, doleva, směr širé moře. Vidlička mi padá na černý plech. Pohyblivá budova se pomalu sune za secesní domy, tvořící Úsměv – Sonrisu – tohoto města. Vybíhám na balkonek. Pokládám ruku na svého jediného spolubydlícího, na plastového fotografa, který je řetězy připoután k zábradlí, aby nevypadl na hlavní třídu Riego de Agua. „Tebe to nepřekvapí, že?“ říkám mu. „Takových plovoucích domů jsi už nafotil spoustu, co?“ Fotograf mlčí a zírá do fotoaparátu. Nakonec není divu: je dobře umístěn. Kromě výhledu pod ním plynou davy, jedna fiesta za druhou. Lidé si ho fotí, pokřikují na něho, zkoumají, je-li živý. „A ta žena vedle něho je taky figurína?“ „Ale ne. Podívej, zapaluje si cigaretu.“
Když sedím u počítače za prosklenými dveřmi, stávám se spisovatelem ve vitríně. Na Sonrise vyhrává muž na kytaru a k tomu pronikavě zpívá. Kapely se také střídají přímo na této třídě, některé mají kvalitní produkci, jiné vyhrávají pěkně falešně, nejlépe až do rána. Nejčastěji stojí v blízkosti Divadla Rosalíi de Castro, které nese jméno po významné básnířce, jež se podílela na galicijském obrozeneckém hnutí. 17. květen, kdy jí vyšla sbírka Cantares gallegos (Galicijské písně), je dodnes slaven jako den galicijské kultury. V roce 1863 byla jednak vydána tato sbírka, jednak postaven úzký kamenný dům, v němž bydlím. A tak v něm galicijská básnířka 21. století Yolanda Castaño vybrala jeden byt v prvním patře pro spisovatelskou rezidenci. Svou Residencia literaria 1863 otevřela v roce 2019. A teď jsem tu já…

Dopisuji knížku pohádek, z nichž každá má v A Coruni své místo. Píšu je totiž venku na papír. Nejprve za Sonrisou na úzkém výběžku do moře s výhledem na hrad San Antón, kde se shromažďují rybáři a bezdomovci. Později na vršku San Pedro pod zrcadlovým bludištěm Cúpula Atlántica, na plážích Orzán či Las Lapas pod majákem Torre de Hércules. Nejmagičtějším místem je však lavička vedle starobylého rozpadajícího se vězení La Antigua Prisión Provincial. Nad jeho vchodem visí látková cedule s výzvou k opravě památky a nad celým objektem krouží hejna racků. Usedají na střechy a komíny, je to jejich obydlí. Asi ho považují za ztroskotanou loď.

Velikou část silnice podél moře, vedoucí od pláže Orzán, kolem Muzea člověka a Akvária až do parku pod Herkulovou věží provází cosi zvláštního. Stromořadí červených jeřábů a červených lamp. Teprve při bližším pohledu je vidět, že na silnici jsou koleje. Je to tramvajová trať! Ale tramvaje tu už dávno nejezdí. Možná všechny naložila nějaká obří nákladní loď a odvezla bůhvíkam: do Uruguaye, Indie či na tichomořské ostrovy…

text: Tereza Riedlbauchová

Tereza Riedlbauchová (* 1977, Praha)
vystudovala na FF UK obor Český jazyk a literatura a obor Francouzština, kde také získala doktorát z české literární historie a Master na Sorbonně v Paříži. Pracovala např. jako lektorka češtiny na Sorbonně či vědecká tajemnice a zástupkyně ředitele PNP. V roce 2007 založila nakladatelství Literární salon, kde působí také jako redaktorka a překladatelka. Vydala sbírky Modrá jablka (2000), Velká biskupovská noc (2005), Don Vítor si hraje a jiné básně (2009), Pařížský deník (2013), Inkoustová skvrna Karibiku (2020) a poému Podoba panny pláč (2002). Její básně byly otištěny v časopisech a antologiích v překladech do 13 jazyků. Sbírka Velká biskupovská noc vyšla v bulharském překladu (2011), sbírka Pařížský deník v anglickém překladu v USA (2020), sbírka Inkoustová skvrna Karibiku ve francouzském překladu (2023, v přípravě).