Třetí edici nyní zažívá mezinárodní projekt CELA, jehož cílem je propojovat a podporovat literární talenty z jedenácti evropských zemí. Partnerskou organizací, která projekt pomáhá realizovat u nás, je České literární centrum. V rámci edice druhé byli do projektu zapojeni spisovatelé Ondřej Macl, Lucie Faulerová a Anna Beata Háblová.

Když se řekne „podpora spisovatelů“, co se vám jako první vybaví?
ABH: Jako první mi v hlavě naskakuje finanční podpora, bez ní se člověk nemůže na pár let někam zavřít a psát. Nicméně je pro mě zásadní i ta podpora, kterou zprostředkovává CELA – propojování lidí.
OM: Že spisovatelská obec může přinášet intelektuálně-emoční podporu těm, kdo o ni stojí.
LF: Peníze.

Vaše kolo projektu skončilo vloni. Jak na něj vzpomínáte?
ABH: Moc ráda, i když mě mrzelo, že nám několik společných setkání vzal covid. Paradoxně jsem se poznala víc s Luckou, Ondřejem a českým překladatelstvem, než se zahraničními účastníky, ale to už je asi tíhnutím k mateřskému jazyku.
OM: Jako na experiment se vším dobrým i zlým, co souvisí s velkými evropskými projekty v době antropocénu. Těšil mě společenský rozměr, cesty do Bruselu, Madridu či italské Ivrey, důraz projektu na překladatelství, možnost mít mentora snů, skvělá profi péče ze strany Českého literárního centra, a nakonec i některé užitečné workshopy. Když něco úplně nefungovalo, mohli jsme to beze strachu sdílet. A kdybych měl své vzpomínky vyjádřit jediným obrazem, tak asi: tanec při online meetingu.
LF: Podobně jako Anička cítím, že jsem se sblížila hlavně s českými účastníky, bylo to u mě dáno hlavně tím, že jsem byla pouze v Bruselu. První fázi projektu zkomplikoval Covid, pak jsem otěhotněla a porodila… Vzpomínám na to ale hezky, díky CELE jsem se seznámila s překladatelkou Agatou Wróbel, která můj román Smrtholka přeložila do polštiny.

Všichni jste se zúčastnili projektového setkání v Bruselu v roce 2020, kde se sešlo na 120 lidí činných v literární kultuře. S jakou představou jste do Bruselu jeli?
ABH: Přijela jsem s velkou radostí a odjížděla nerada, nicméně ne sama – covid mě doprovodil.
OM: Už předtím jsem o EU psal novelu Výprava na ohňostroj, s níž jsem se do CELY hlásil, tak to pro mě bylo trochu pokračování téhle autofikční linky. Byl jsem zvědavý, jak se EU angažuje v literatuře. Moc už si toho nepamatuju – snad, že Portugalec na focení přede mnou si přál být svázaný, že jsme v noci prozpěvovali srbské písničky nebo že Anna s Lucií využily mou hotelovou vanu.
LF: Myslím, že jsem tam jela jen zvědavá, žádná očekávání jsem neměla. Vybavuju si hlavně večery, které byly plné infantilního veselí. Pak taky Ondřejovu vanu.

Lucie, ty ses nemohla zúčastnit setkání v Madridu. Otázka z druhé strany: co nejlepšího tobě jako spisovatelce CELA nabídla?
LF: Nejlepší byla Anna a Ondřej a debaty s překladateli, protože mě přiměly zamýšlet se nad svými texty z jiného úhlu pohledu. Taky že mou povídku pro CELU redigoval Petr Borkovec, jeho zpětná vazba mi moc pomohla.

Anno, ty jsi velmi aktivní v oblasti slam poetry. Zjistila jsi díky CELE, jak si tento žánr stojí i jinde v Evropě?
ABH: Myslím, že se tomuto žánru daří ve světě dobře, i když české prostředí je specifické v tom, jak propojenou komunitu dokázalo vytvořit, a jak často se slamové exhibice organizují napříč celou republikou.

Ondřeji, ty jsi letos navštívil různé literární akce v Německu, Anglii či Francii. Žádná z těchto páteřních evropských literatur se v CELE nevyskytuje. Jak osobně vnímáš rozdíl mezi „malými” a „velkými” literaturami?
OM: Myslím, že právě v literatuře se malé může stát velkým, vzácné téměř univerzálním. V rámci menší literatury se ale nemůžeme spolehnout jen sami na sebe a je víc než žádoucí hledat cesty ven, jinak budeme dál jen málo známou periferií, vydanou napospas globálním trendům, bez zárodku sebehodnoty.

Lucie, v nedávné době jsi prezentovala překlady románu Smrtholka do několika jazyků. Co nejbizarnějšího nebo nejúsměvnějšího se ti během těchto výjezdů stalo?
LF: Ty nejbizarnější a nejúsměvnější momenty se pojí s mou dcerou, která se mnou zatím všude byla a někdy se až příliš aktivně účastnila programu. Skvělá jsou vždy setkání s mými překladateli. Slyšet je, co je na procesu překládání bavilo, slyšet je interpretovat moje dílo z jejich pohledu… Je pro mě nedocenitelné, kolik času, energie a péče do mě investovali. A přijde mi, že navzdory kulturním rozdílům je kniha všude vnímaná podobně jako u nás, respektive – recenze na knihu, otázky z publika, ale i zpětné vazby čtenářů nejsou moc odlišné od tuzemské zkušenosti. Od polských čtenářů jsem ale dostala nejvíc dopisů.

Anno, tvůj nejnovější román Směna částečně vychází i z tvé profese umělkyně a architektky. Setkala ses v CELE s někým podobným?
ABH: Moc ne, možná skoro vůbec. Nemluvím ale o českém prostředí, kde se uměleckých chameleonů vyskytuje hned několik.

Ondřeji, tvoje disertace se zabývá tématem českého moře. Jak podle tebe česká literatura proplouvá oceánem té světové? Splývání, nonšalantní prsa, nebo spíš suverénní kraul?
OM: Moře mě naučilo, že nezná žádné národy, zná pouze pevninu. Jinak řečeno, když se dívám na svou zemi od moře, nacházím takové tradice, které národní měřítka spíše narušují, než stvrzují – ať už jsou to pozůstatky pravěkých moří ve formě zkamenělin, dějiny námořnictví, emigrace, exilu či například bohémy. Aby česká tvorba obstála v „oceánu literatury“, musí být paradoxně trochu nečeskou, jako člověk hozený do vody – nechce-li se utopit, musí být zároveň rybou.

Čeští účastníci pro třetí edici už jsou známí. Co byste ale řekli případným dalším zájemcům?
ABH: Celu doporučuju všude, kudy chodím.
OM: Na druhou stranu asi není pro každého. Je hlavně pro ty, kdo se ztotožňují s představou literárního profesionála, která se neomezuje na samotné psaní či překládání, ale je mnohem širší. A CELA vás může rozvinout právě v těchto sociálních/mediálních/manažerských/performativních či jiných dovednostech.
LF: Myslím, že CELA nemusí být pro každého. Anna i Ondřej se pro ni například hodili určitě víc než já. Já jsem si potvrdila, že jsem víc introvert, co se týče psaní i prezentace. Je ale dobré si to vyzkoušet, když člověk dostane příležitost.

V roce 2026 bude Česko čestným hostem na Frankfurtském knižním veletrhu. Co to podle vás české literatuře přinese?
ABH: Doufám, že podepsané smlouvy k překladům českých spisovatelek a spisovatelů, ale taky je možné, že to přinese především vzpomínky na pěkná setkání.
OM: Snad zájem několika vyvoleným – čím víc jich bude, tím lépe.
LF: Řekla bych asi to podobné, co Anna.

A co byste si vy osobně přáli, aby jí to přineslo?
ABH: Ty překlady.
OM: Upřímně, nejsem si jistý, jestli právě veletrhy jsou nejlepší cestou kulturní výměny (a to se na nich sám aktivně podílím). Mnohem víc bych si přál stabilní zahraniční bohemistiky, větší investice do českých center, pravidelnou českou účast na významných festivalech, rozvoj dlouhodobějších programů typu CELA či visegrádské rezidence, víc českých edic v zahraničních nakladatelstvích… Je mi ale jasné, že Frankfurt může být ve všech těchto směrech důležitou vzpruhou.
LF: Ondřej to podle mě shrnul dobře.

A co to podle vás může přinést literaturám jiným?
LF: To netuším.
OM: To už nechám s dovolením na nich.
ABH: Mohla by třeba Faulerovou nebo Macla!


text: Tadeáš Dohňanský