„Zjistila jsem, že lítost k ničemu není, je lepší být vítěz než chudáček. To tě donutí odpustit. Odpuštění souvisí s ukončením sebelítosti,“ (str. 74) říká v rozhovoru jedna z žen, a platí to snad pro všechny. Šest příběhů, ze kterých mrazí, ale je za nimi cítit obrovská síla a houževnatost. Při četbě člověk hledí v úžasu, co vše dokáží někteří lidé prožít, aniž by je to připravilo o tvrdohlavou touhu žít. I když by rozhovory mohly být plné zloby, zaznívá místo ní přímost, radost, smutek, odpuštění, vůle, naděje.


Kniha Aleše Palána Nevidím ani tmu. Rozhovory o naději zve do hloubky, ve které můžeme odkrýt nové cesty za lidskou velikostí, může nám pomoci mít větší pochopení pro druhé i sami pro sebe. I s tím příslovečným černým Petrem se dá hrát a vítězit, klíčové je nepoddat se sebelítosti a bolesti. Šest žen, se kterými vede rozhovory Palán, publicista a autor řady knižních rozhovorů, mimo jiné o šumavských samotářích, tuto schopnost dosvědčují ve velmi otevřených výpovědích.

Kniha pojednává o těžkých tématech, přesto není patetická, ženy hovoří o tom, co prožily, často velmi věcně, bez lítosti. Příběhy jdou do hloubky a jsou velmi otevřené. Je v nich ohromné odhodlání nechat minulost za sebou a radši se s tím naučit žít, jak říká jedna z respondentek. Autor klade otázky s velkou citlivostí, pokorou a pozorností, a je znát, že si získal důvěru a přátelství.

Příběhy doprovází množství fotografií Alžběty Jungrové, dokumentární fotografky nepokojných míst, které velmi citlivě a opravdově příběhy dokreslují. Respondentky nám skrze ně dávají nahlédnout do intimity a zákoutí svých obydlí i svých duší. Přijmete pozvání?

Strach je nesmyslná iluze
První z respondentek je navenek tvrdá, nepoddává se strachu a vydobývá si tím respekt druhých. V jejím rozhovoru můžeme mezi řádky číst jakousi studii o příznivých účincích odvahy na mezilidské vztahy, zejména v profesním životě. I když je otázkou, zda se skutečně jedná o odvahu nebo spíše o touhu provokovat, upozornit na sebe, vykolíkovat si území za vlastními hranicemi. „Kromě strachu, abych se tam nedostala znovu, mně dal kriminál samé pozitivní věci. Až tam jsem se přestala litovat a začala si vážit sama sebe“ (str. 74).

„Doktoři z principu nepočítají s povahou člověka, někoho položí banální věc, která není sama o sobě závažná, ale člověka zdeptá zevnitř. Pak jsou lidi, kteří dokážou čelit neuvěřitelným věcem a vůbec je to nezlomí. Jako by je to ještě posilovalo“ (str. 112–113). Takovým člověkem rozhodně je paní Denisa. Zdá se skoro nemožné, že by si jediný člověk prošel takovou hromadou fyzické bolesti a při tom navíc neztratil z tváře úsměv. „V naší rodině máme naštěstí tragické příběhy s veselým koncem, protože nám nic jiného nezbývá“ (str. 142).

Černá díra, odkud studeně vane
Jaké to je, když už člověk není rodičem? „Vždycky tam zůstane vakuum, černá díra, odkud studeně vane, to nejde uzavřít“ (str. 150). Co je smrt, a co je nesmrt? Existuje osud? Tento rozhovor klade otázky, na které je bolestné, ale někdy nutné si odpovídat. „To bych taky chtěla, ulpět druhému v hlavě tak silně a bytostně skrze nějakou chvilkovou radost“ (str. 173), přeje si Jana při vzpomínce na kamarádku. Kde najít novou roli, touhu žít?

„Když jsi nic neprovedla a máš čisté svědomí, tak se nehrb, jdi rovně a jdi si za svým“ (str. 240). Tak by se dal charakterizovat osud německé rodiny, jedné z mála, která po válce nebyla odsunuta. Paní Sieglinde, dcera šumavského skláře, toužila po vzdělání a smysluplném uplatnění, a tak si za ním s hrdostí i odvahou šla. Nevzdala se německé národnosti ani své hrdosti a přímosti. Nyní se věnuje oživení starých šumavských tradic a stavění mostů mezi českou a německou stranou.

Co by mi mohli udělat?
Předposlední rozhovor není doprovázený fotografiemi. Má to svůj důvod. Rozhovor s paní Apolenou nejlépe vystihují její slova „je to bolestivé, ale co se hýbe, to žije“
(str. 258). Nepouští k sobě lidi ani zimu, kterou nechává na sobě, aby ji motivovala k pohybu. Chodí bosa a potřebuje svobodu. Drsným způsobem žije, ale také inspiruje.
„Dřív jsem brala drogy, ale jak jsem začala cvičit, byla jsem čistá. Pak jsem tři měsíce brala zase a všechny svaly, co jsem si vycvičila, byly pryč“ (str. 290). Osmnáctiletá Aneta má za sebou těžké životní zkušenosti. Nad vodou ji drží cvičení a pevná vůle. Bývala stále na útěku, ale zdá se, že už neutíká před ničím, ale naopak za svoji lepší budoucností.

Je naděje?
Kniha má podtitul Rozhovory o naději. A já spatřuji naději zejména v tom, jak nezdolná může být lidská duše a lidské tělo. Zní to možná příliš honosně, ale při čtení knihy jsem byla vpravdě hrdá na naše lidské pokolení – na jeho houževnatost a schopnost odpustit. Zároveň až mrazí, kolik toho ten vznešený člověk může na druhých lidech, na zvířatech i planetě napáchat zlého. Tahle dvojakost je ovšem známkou osobní lidské svobody. Jak říká Viktor Emanuel Frankl: „Jedinou věcí, kterou mi nemůžete vzít, je způsob, jakým jsem se rozhodl reagovat na to, co mi děláte. Poslední ze svobod člověka je zvolit si za každé okolnosti jeho postoj“ (Viktor E. Frankl, Pinchas Lapide: Bůh a člověk hledající smysl). Tato myšlenka by mohla být krédem knihy, protože takto svůj život oslovené ženy podle rozhovorů skutečně žijí. Jaký postoj si zvolíme my, zvláště v době, která vyžaduje sílu, odvahu a neúnavné hledání pravdy a rovnováhy? Autor knihu v pořadu Velký knižní čtvrtek komentuje slovy: „Myslím, že tu knížku právě teď potřebujeme. Ty šrámy, které v ní pojmenovávám, držíme všichni a hledáme způsob, jak obstát. A tyhle ženy to našly a já se od nich učím a okoukávám to.“

Aleš Palán: Nevidím ani tmu.
Rozhovory o naději
nakladatelství Prostor
Praha, 2021, 352 stran