„Anders píše knihu,“ oznámila Wenche v kavárně před supermarketem Coop. „Aha,“ zareagovali na to ostatní. Ve skutečnosti se matka o synovu budoucnost obávala. Dokonce mu řekla, že ho ráda doprovodí na úřad práce. Tam mu pomůžou zjistit, k čemu by se hodil. Podle ní by z něj díky jeho smyslu pro spravedlnost byl dobrý policista. Tenkrát jí Anders odpověděl: „To bych musel v životě některé věci udělat jinak.“


Kniha Jeden z nás – Příběh o Norsku autorky Åsne Seierstad podává na svých 577 stranách detailní portrét Anderse Behringa Breivika, který v roce 2011 zavraždil šedesát devět účastníků letního tábora pro mladé sociální demokraty na ostrově Utoya a osm dospělých při bombovém útoku v centru Osla. Spisovatelce se brilantně podařilo uchopit nejen život samotného Breivika od narození až po soudní proces, ale rovněž zasazuje celý příběh do politicko-společenského prostředí Norska od 80. let po současnost. Na tomto místě je třeba vyzdvihnout také výborný překlad Evy Dohnálkové. Kniha v sobě spojuje několik dějových linek, které v průběhu čtení působí jako samostatné příběhy, ale pozorný čtenář v nich lehce čte souvislosti, které dávají za vznik velmi detailní, avšak přesto svěží, konstrukci. Dokumentární román tak, i přes svou délku, čtenáře vtáhne velmi rychle do děje a svým naturalismem jde až na dřeň lidských emocí.

Potřeba někam patřit
Breivikovo dětství nebylo jednoduché. Narodil se v zimě roku 1979 jako druhorozené dítě Wenche Behring. Neplánovaně. Matka se poměrně záhy se svým manželem Jensem Breivikem rozvedla a přestěhovala se s dcerou a synem do západního Osla. Povoláním diplomat Jens Breivik už si stihl udělat další rodinu v Paříži. Když se Anders začal věnovat v pubertě graffiti, zřekl se jej otec úplně. Wenche Behring zažádala dvakrát o pěstounskou péči pro své děti. „Ať je vezme ďas,“ uvedla na Odboru pro péči o dítě. Již při těhotenství si myslela, že ji Anders kope vědomě, aby ji trápil.

Ani Bano neměla jednoduché dětství. Narodila se v Kurdistánu v zimě roku 1992. V té době byla země jedno válečné pole. Sklepní prostory se pro Bano a její rodiče staly druhým domovem, protože být venku na ulici by pravděpodobně znamenalo ustřelenou hlavou. A pak imigrovali do Norska. Začátky nebyly jednoduché. Vše bylo pro ně nové. Prostředí, jazyk. Když jim volali příbuzní z Kurdistánu, lhali jim, že se mají skvěle. Přitom se řadu nocí uspávali vlastním pláčem. Postupem času se však zvládli začlenit do norské společnosti a žít spokojený život.

Strom svobody musí být čas od času osvěžen krví vlastenců a tyranů
Breivika a Bano nepojilo jen to, že měli oba náročné dětství. Byly to právě arabské děti, se kterými si Breivik hrál, když žil na ulicích západního Osla. V domě, kde žil s matkou a sestrou, bylo hned několik rodin přistěhovalců, s jejichž dětmi chodil ven. Moc norských kamarádů neměl, a proto padla karta právě na děti imigrantů, které si taky neměly s kým hrát.

Přesto o několik málo let později otočil Breivik svůj názor o 180 stupňů a vymyslel si, že je hlavním představitelem templářského řádu v Evropě, který má za cíl zbavit se všech arabských přistěhovalců v Norsku. Jako terč mu posloužil letní tábor mladých sociálních demokratů, jejichž politická strana podle Breivika nese největší podíl viny na přijímání uprchlíků do své země a její následné islamizaci. Ostrov Utoya se tak stal hrobem několika desítek mladých lidí, kteří měli celý život před sebou. Byla mezi nimi i Bano.

Jaký je rozdíl mezi brutalitou a zlem?
„Brutalita nemusí nutně znamenat zlo. Brutalita může vycházet i z dobrého úmyslu,“ uvedl Breivik během soudního procesu. Člověku přirozeně při této myšlence vytane na mysl otázka, zda někdo, kdo obhajuje vraždu několika desítek lidí dobrým úmyslem, je příčetný. „Odpálit bombu je jedna věc. Něco jiného je vylodit se na ostrově, střílet mladé lidi a později o tom mluvit, jako by si člověk vyrazil na houby,“ řekl během soudního procesu Frederik Malt, profesor psychologie. Kauza Breivik se stala pro řadu lidí denním chlebem. Co má ten člověk za problém? Autorka knihy Åsne Seierstad strávila deset týdnů u soudního procesu. Za tu dobu padla během soudního řízení řada diagnóz. Aspergerův syndrom, narcismus, deprese. Výsledné stanovisko: příčetný.

Co se doopravdy děje uvnitř Breivikovy hlavy neví nikdo z nás. Nicméně kniha Jeden z nás – Příběh o Norsku nám dává aspoň velmi dobrou možnost nahlédnout do pozadí tragického příběhu, který nelze klasifikovat pouze jako teroristický čin.

Åsne Seierstad: Jeden z nás – Příběh o Norsku
Absynt 2019, 577 stran