Řeč je zvláštní věc. Jak se do každého promítá celá spleť ostatních jazyků. Už v dětství mi připadala neuvěřitelně zvláštní latina. Lingua latina. Jak to zní věkovitě! Jako starý pokroucený kmen olivovníku, který má stále hustou korunu a chutné plody, nebo skalní převis nad mořem, ukrývající svá tajemství po staletí.

Imitovat, slovo, které je předmětem tématu Artiklu v tomto podzimním měsíci, má zcela přirozeně původ právě v tomto starobylém jazyce. Slova imitacio a imitor měla již tehdy význam napodobovat, být podobný, ale i opice a opičit se.

„Imitantur pocula vitea atque acidis sorbis“, jak se uvádí ve Zpěvech rolnických Publia Vergilia, který mluví o záměně vína za kyselou jeřabinovku.

Slovo imitace se v latině používalo v daleko rozsáhlejším spektru než v dnešní době. Imitace bylo i podobou generační a používalo se v básnictví. Náš jazyk je poněkud okleštěn ve využití tohoto slova, má však také blízko k umění, a to reproduktivním, a tradici až kýčovité. Kolik jen je známo podob Mony Lisy, a to dokonce někdy i s kučeravými krátkými vlasy a hlavou ověnčenou květinami. Známe také imitaci kůže či různých tkanin, které jsou dostupnější širší nemajetné veřejnosti. Nadneseně by se dalo říci, že imitace jako taková je filosofií dneška. Naší světové kultury. Imitace kožešin, imitace oděvů a obuvi světových značek. Takový model je také imitací. Pokrok, kterého lidstvo dosáhlo v produkci klonování tkání, a dokonce i zvířat. První myšlenka imitace v moderním světě byla zřejmě poháněna dostupností, pak humanitou, pak zvědavostí, teď se stala každodenností. Je to všední součást naších životů.

Nepopírám, jsem do jisté míry, dle původního významu, imitací svých rodičů a ti jejich rodičů atd. Samotný proces imitace může být procesem učení se. Nicméně pojďme se na chvíli oprostit od napodobování a vytvořit něco svého z těch střípků a nitek a uzlíčků a kamínků, které nám zbyly.

Je neuvěřitelné, jak vše na světě chce žít a promlouvat, vystrkuje své kořínky a větvičky a proplétá se do dnešních dnů a dnů budoucích, do stále trvajícího života – jak v jazyce, tak ve vegetaci, životě lidském i zvířecím. Pokud si dovolíme prostě být, možná se stane zázrak.