Letošní dlouhý leden byl hudebním zážitkům nakloněn. V jeho úplném závěru se na dychtivé posluchače snesl islandský opar v podání něžné barbarky Emiliany Torrini. Rozhodně měla co říct…

Čtvrtek 28. ledna. Vzduch byl toho dne skutečně mrazivý, atmosféra v sále citelně roztála až po vystoupení úvodního interpreta selFbrushe, který dojemně poděkoval za „včasný příchod“ poloprázdnému sálu. Jeho trýznivým písním se vlastně dostalo adekvátní atmosféry: tíseň v prázdnotě zněla o to naléhavěji. Druhá hvězdička, mladá islandská písničkářka Lay Low, nakazila sál až dětskou radostí. Texty jejích písní, laskavě poetické, podráždily smyslové receptory přesně do momentu nejzazšího očekávání.

A pak se ozval reprodukovaný, nadpozemský hlas Emiliany Torrini. Prostor se naplnil charismatem. Vstoupila na pódium a něžně, svébytně a skromně vyrukovala s historkou
o kvalitě českého absintu, po němž se kdysi zpila do lehce halucinačního opojení. Od té chvíle patřila publiku a publikum patřilo jí.

Působivým zpěvem a svérázným pohybovým doprovodem vyjádřila rozličné polohy svých nálad a citů, které divákům předestřela. Mnoho skladeb uvedla historkou; vždy s vtipem
a nonšalancí, s něhou jí vlastní. (Dvoumetrový čahoun vedle mě plácal do dlaní a pobaveně se smál každé z nich.) V průběhu večera nám dala nahlédnout jak do hloubi těžce zkoušené duše, tak do srdce rozkvetlého novou láskou. Šťastný život, překonaná bolest a až naivně důvěřivá otevřenost se staly poselstvím večera, které z půvabné drobné žínky učinilo bohyni.

Koncert Emiliany Torrini byl doslova úžasný; dojem z této malé-velké ženy ve mně přetrval po několik dní. Stále nemohu přijít na to, zda mne omráčila čarovným zvukem svého hlasu, vtipem a bystrostí, zda mne uchvátily její půvabné šaty nebo bezmezná upřímnost, se kterou se vydala posluchačům naproti. Její pražské vystoupení pro mne však zůstane zážitkem životním.