Na počátku dvacátých let dvacátého století začal vysílat Český rozhlas. Měl pomáhat zvyšovat kulturu i vzdělanost. Ovšem svoboda a tvůrčí prostředí netrvaly příliš dlouho a do průběhu rádiového vysílání začali mluvit nacisté a později komunisté. A jakou úlohu plní rozhlas dnes, tedy více než devadesát let od založení?

Rozhlas by především neměl rezignovat na původní hodnoty, na kterých vznikal, a měl by usilovat o to, být prostředníkem mezi kvalitní kulturou a posluchačem. Ovšem zub času se nemilosrdně zahryzává i v tomto případě. Rozhlasové vysílání u nás již nemá tak silnou pozici, jako tomu bylo dříve. Ze strachu z úbytku posluchačů se z něj stal v mnohém strnulý systém, jenž jako by rezignoval na jakýkoliv vývoj. To, co nám sdělují dramaturgové komerčních rádií svým hudebním výběrem, je názor, že pokud by se snažili o změnu stávajícího fungování a snažili se být aktivní součástí tuzemského kulturního prostředí, odvrátili by se od nich i poslední příznivci. Úroveň určitých pořadů, jež vysílá například Český rozhlas, je ve většině případů velmi dobrá. Po hudební stránce ale kvalita zaostává, chybí ambice a naopak přebývá ego, které dokáže nejednomu rádiovému dramaturgovi zamotat hlavu. A tak se ustupuje lidem, kteří si své místo v éteru jsou ochotni zaplatit. Na opačném pólu než komerční rádia ale stojí více nezávislé rozhlasové stanice. Jmenujme například – pod Český rozhlas patřící – Radio Wave či soukromé Radio 1. Prvně zmiňované jde svou vlastní cestou a nehraje skladby starší jednoho roku, avšak lze ho poslouchat jen přes internet. Oproti tomu Radio 1 naladit na FM vlnách můžete, ovšem ne mimo Prahu, potažmo Středočeský kraj.

Cesta potenciálního rádiového hitu až do rozhlasové kabiny je dlouhá. Na jeho trase se vystřídá producent, skladatel a textař. Po nich nastupuje na scénu interpret a autotune, program, jenž vyrovná hlasové nepřesnosti. Dále se píseň posílá do rádií, které ji pouští v určitých relacích. Průměrná denní poslechovost (tedy to, kolik času denně u poslechu dané stanice člověk v průměru stráví) se u komerčních stanic v České republice pohybuje od 150 do 200 minut za den. Kdyby posluchač trávil u dané stanice celých 24 hodin, vzhledem k  nevelkému počtu skladeb v seznamu rádií by se s jednou z nově nasazených písní setkal přibližně pětkrát za den. Ale zpět k tvorbě hitu. Producent nejprve vymyslí kostru písně. To znamená základní akordy i instrumentaci, potažmo beat. Výtvor dále předá oslovenému skladateli, jehož úkolem je vymyslet melodii zpěvu, která je pro hitovost skladby stěžejní, a také text. Analýzou několika stovek hitů se zjistilo, jak dlouhá by měla být předehra, kdy má přijít refrén či jak dlouhá má skladba být. Výsledný produkt poté hudební průmysl s chirurgickou přesností implantuje do mozků výrostků po celém světě. Tadadá, zhlédnutí na YouTube jde do desítek či stovek milionů. Poslechovost zaručena. Business je dokončen a jede se dál. Průměr ale zůstává průměrem, i když se marketingové oddělení daného interpreta snaží vyvolat kolem svého klienta auru výjimečnosti. Jde o typ písní, které navíc znějí skoro stejně, což není jen výsledkem toho, že řadu největších hitů posledních let složil švédský producent Martin Sandberg. Ten „pouze“ chytře využívá znalosti, jak napsat popovou píseň tak, aby se stala hitem.

Islandská kulturní revoluce
„Zabijte DJ, protože písničky, které hrajou, neříkají nic o mém životě,“ zpíval kdysi frontman The Smiths, Morrisey. Nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem. Ovšem průvodní jevy spojené s tímto druhem rozhlasového podnikání nemají žádnou užitnou hodnotu. Naopak. Napomáhají tomu, že opravdu kvalitní kapely, jež mají co říct, nedostávají tolik příležitostí prosadit se, protože rádia hledají něco jiného. Interprety, kteří jim zazpívají písničku, v níž se zpívá „deštník -ík -ík, e -e -e“. Místo toho, aby pouštěli do éteru i muzikanty, kteří mají po hudební stránce svou kvalitu, tak kultuře spíše škodí a schovávají se přitom pokrytecky za tzv. poslechovost. Jsou to typické znaky druhu nazývajícího se dramaturg českých rádií. Ať už jde o muzikanty typu Bonuse, Please the Trees, Květy či kapelu Zrní. Všechno jsou to interpreti, kteří mají po hudební stránce co nabídnout, jejich kvalita je nesporná. Přitom hudebně nijak výrazněji nevybočují z „rádiového“ zvuku. Je však více než jasné, že až Kryštof vydá další singl, bude to hit. Až vydá novou skladbu kapela Eggnoise, moc lidí to nezaregistruje (pusťte si od nich skladbu Wonder a pochopíte ten zločin). Jako by věci s přesahem naháněly dramaturgům největší strach. Lobby ze strany nahrávacích společností, které se snaží protlačit a nasadit svého interpreta do pravidelné relace, je z jejich úhlu pohledu pochopitelná. Do umělce vloží nemalé finanční prostředky a chtějí si tak zajistit jejich návratnost. Na jednu kvalitní kapelu tu proto máme deset pijavic, připravených přisát se při první příležitosti.

Přitom se zapomíná, že právě originální hudba či kultura obecně dokáže být i celoplošně výdělečným artiklem. Příkladem, jak nakládat s kulturním bohatstvím své země, nám může být Island. Díky tamější ministryni kultury se islandské umění podílí na růstu domácí ekonomiky obratem miliardy eur ročně, což z ní činí druhé nejsilnější odvětví hospodářství. Islandská kulturní revoluce se opírá o místní hudební scénu, jež svou rozmanitostí a originalitou láká hudební nadšence nejen z Evropy. V roce 2012 například hrálo v zahraničí 43 islandských kapel. Na tak malou zemi úctyhodné číslo.

Ekonomika čerpající svou sílu i z tvořivosti a kulturní vyspělosti dané země může být jedním z pilířů hospodářského rozvoje. Takto to zatím vypadá, že plýtváme talentem, místo toho, abychom se zaměřili na potenciál, který se v naší umělecké oblasti ukrývá. I u nás je řada skupin hrajících hudbu, která by bez obav obstála i v českých mainstreamových rádiích. Jen ji musí někdo pustit. ∞