Zahrada vynalézavých outsiderů

Poezie v jedné maloměstské zahradě. Dvě dívky, které v dětství napadlo, že zkusí uspořádat pro sebe a své kamarády festival a budou na chvíli společně tvořit jako ti slavní umělci, o kterých tak rády čtou. Nápad se uchytil a setkání se opakuje léto co léto už třináct let. Na Outsider Artu se tvoří družně a umění tu není projevem nutkavé potřeby, ale spíše zdravé zvídavosti. Přátelé se vzájemně obohacují přednáškami, výtvarně experimentují, nad čtvrtkou s barvami tu místo střetu se syrovou autenticitou zažívají tichý a srdečný rozhovor.

Osobní uvítání každého příchozího, komorní atmosféra stinné zahrady čáslavského muzea, orientální čajový stánek rozložený vedle studny, laskavé chování mladých účastníků vůči těm nejstarším.

Přestože se tvůrčí mezigenerační idyla dokáže probarvit i do temperamentnějších odstínů, klid a soustředěnost zůstávají jejím základním tónem. Díky Outsider Artu jsem si zkusila zachytit vůni do sklenice ve stylu Mixle v piksle z Třeskoprsk, pracovat s ovčí vlnou, poslechla si fundovanou přednášku o fenoménu soundscape, zažila improvizované divadlo a rozšířila si vědomosti o tématech cestování, les a zahrada (témata posledních ročníků). A zjistila jsem, že v přirozené atmosféře mám chuť stát se na chvíli tvůrcem bez uměleckých ambicí i já.

Na festival, který se pro mě postupně stal lákavou příležitostí ozkoušet netradiční výtvarné techniky a pravidelně se setkávat s nápaditými lidmi, jsem se ptala jeho organizátorek, sester Šárky Rokosové a Elišky Svobodové.

Předcházela vzniku vašeho festivalu inspirace nějakou konkrétní akcí?
Šárka: Žádnou stejnou akci neznám. Když nám s Eliškou bylo 13 a 15 let, uvědomily jsme si, že si většinou z četby odneseme víc, pokud o ní pak s někým diskutujeme. Tak jsme si řekly, že pozveme pár kamarádů a budeme si vzájemně přednášet o výtvarných směrech, technikách, umělcích a podobně. Pak nás napadlo, že bude ještě lepší, když se na dané téma připraví i workshop. Tak vznikla hlavní myšlenka celého festivalu.

Pro zajímavost: Pro název byl inspirací seriál Simpsonovi – díl, ve kterém Homer montuje gril a totálně to zpacká. Jeho objekt náhodou objeví jedna galeristka a z Homera se ze dne na den stane „Outsider Artist“. Původně to byla tedy spíš recese, až později jsme zjistily, jak skvěle název odpovídá náplni festivalu – směr outsider art existuje jako umění lidí, kteří nemají výtvarné vzdělání, a přesto se nějaké výtvarné činnosti věnují.

Se kterou vaší životní aktivitou mimo O-Art je festival propojený?
Eliška: Každý rok si připravuji program o něčem, co mě v minulém roce oslovilo nebo čím jsem se zabývala během studia. V loňském roce jsem například měla seminář o svém tématu bakalářky – o Josefu Váchalovi a jeho tvorbě věnované Šumavě. V minulých letech o Jacksonu Pollockovi, japonském umění, Matyáši Bernardu Braunovi atd.

Díky O-Artu jsme taky před lety začali se Šárkou, s naší mamkou a s kamarády hrát loutkové divadlo. Původně to byla spíš taková kratochvíle, ale časem se to celkem rozjelo – moc ráda vzpomínám na festival Loutkářská Chrudim, kde jsme vystupovali s představením Golem.

Co je naprosto nezbytné a nepostradatelné, pokud se chce člověk pustit do organizace festivalu, jako je ten váš?
Š.: Hodně nápadů a přátel, kteří mají chuť vystoupit se svými příspěvky – v našem případě máme to štěstí, že máme velkou podporu ze strany rodiny – velkorysost našich rodičů a babičky. Celá akce má zázemí v babiččině domě, který je v čase před festivalem, během něj a po něm změněný k nepoznání – když přípravy vrcholí, „tvůrčí bordel“ nezná mezí, během akce se z domu stane „průchoďák“ a na závěr skladiště, které musíme roztřídit a rozhodnout, co archivovat, co zdokumentovat a vyhodit, kam co schovat. Za třináct let je toho už opravdu hodně. Pro mě osobně je nezbytná také účast našich skvělých čajovníků z pardubické čajovny Paleta, která výborně dotváří festivalovou atmosféru.

Jste jako organizátorky navázané na nějaké instituce nebo organizované komunity? Jak je to s financováním festivalu?
Š.: Původně jsme zvaly hlavně kamarády z okolí evangelické fary v Čáslavi, nyní ale přijíždí více lidí odjinud. S farou i místní Diakonií máme i nadále dobré vztahy a jsme rády, že nám zapůjčují kostel na večerní programy a tělocvičnu pro přespání účastníků. Stejně jako s Městským muzeem Čáslav, na jehož zahradě celý festival probíhá. S financováním je to každý rok stejné: nechceme se pouštět do žádných grantů a složitě hlídat všechna vyúčtování. Nechceme ani vybírat vstupné od kamarádů, protože nám většina z nich s realizací pomáhá.

Na místě je po celou dobu připravena kasička, kam mohou účastníci přispět dobrovolnou částkou, dále obejdeme místní obchodníky, kteří nás každoročně finančně podpoří, mnohdy vypomůže i naše skvělá rodina, která je velká a pokaždé se O-Artu s nadšením účastní, některé roky jsme akci dotovaly i ze svého.

Jaká míra otevřenosti by se vám líbila nejvíc a jak početné publikum vám vyhovuje?
E.: S O-Art jsme zažily období, kdy nám hodně lidí říkalo, že bychom to měly udělat větší, podat grant, řešit víc publicitu, udělat z festivalu letní událost Čáslavska a snažit se, aby se co nejvíc rozrostl. Časem jsme si ale uvědomily, že nám právě model poloveřejné akce vyhovuje nejvíc. Utvrdila nás v tom i jedna nepříjemná zkušenost s nezvaným návštěvníkem. Publicitě se ale nebráníme, většinou o nás vyjdou nějaké články v regionálním tisku.

Má organizace nějaká rizika a úskalí?
E.: Jediným rizikem, se kterým ale zápolí všechny open-air akce, je počasí. V minulosti se ale i bouřky ukázaly být zajímavým zpestřením, na které všichni vzpomínají.

Dala by se po třinácti letech načrtnout nějaká linka vývoje festivalu?
E.: Líbí se mi, že se z akce, kterou jsme první rok z recese nazvaly „každoročním festivalem“ a účastnilo se jí asi deset lidí, stala letní událost, na kterou se nás sejde padesát až sedmdesát a vždycky tam poznám někoho nového.

Co se vývoje organizace týče, hodně do něj zasáhl Facebook. V začátcích jsme vyráběly pro každého pozvánku ručně, což už není možné. Díky Facebooku oslovíme většinu kamarádů a máme tak aspoň přibližnou představu o tom, kolik lidí očekávat. Dřív jsme vůbec netušily, jestli přijede deset nebo padesát lidí…

Kolísání a zvraty nastávají v souvislosti s přicházející novou generací. Musím říct, že mě moc potěšilo, že jsme zvládly celý festival i s ročním synovcem Františkem a že jím byl nadšený. Uvidíme, jak to půjde v budoucnu, až bude dětí víc.

Kolik času vám organizace zabere? Jak máte rozdělené pracovní role?
E.: S přípravami začínáme na jaře, kdy ohlásíme kamarádům termín a vymýšlíme téma. Hodně lidí přichází už samo od sebe s nápady – ptají se na téma dalšího ročníku, o programu se občas diskutuje i na Facebooku. Letos nám už během festivalu dalo hodně lidí tipy, co by chtěli příští rok, program je tak už skoro hotový. Těším se na cameru obscuru, sluneční hodiny, šperky z origami, divadelní impro-show pardubické skupiny Pa.le.ťác.i a další.

Š.: Myslím, že se s Eliškou výborně doplňujeme – role si podle situace prohazujeme, vždycky je jedna motor, druhá tahoun.

Který program v rámci festivalu byste jmenovaly jako nejzdařilejší?
E.: Dodnes je pro mě jedním z vrcholů v naší festivalové historii výstava ve vagónu, kterou jsme realizovaly na 4. ročníku v roce 2004. Tehdy mi bylo osmnáct a hodně lidí mi říkalo, že to není jen tak, půjčit si vagón, že si to představuju jako Hurvínek válku… O to větší radost jsem měla, když se nám to povedlo. České dráhy nám přivezly na čáslavské nádraží starý motoráček, který jsme po celou dobu příprav všichni obývali. Spali jsme tam, chystali výstavu a výborně si to užili.

Moc mě baví programy, které připravuje náš bratranec Adam Sporka. V minulosti nakoupil obrovské množství psacích strojů, na kterých jsme vytvářeli obrazy, seznámil nás se světem osmibitové kultury anebo v loňském roce přivezl elektrické piano z banánů.

Š.: Jsem ráda, že se s lidmi shoduji na tom, že každý ročník hodnotíme po jeho skončení jako nejlepší.

A nejsilnější zážitky pro vás osobně?
E.: Už zmíněná výstava ve vagónu, loutková představení a světelné instalace v evangelickém kostele a především koncert estonské písničkářky Mari Kalkun, kterou jsem poznala v roce 2010 v Estonsku. V roce 2012 přijela do Česka, kde měla dva koncerty – jeden na festivalu v Náměšti a druhý u nás v Čáslavi. Díky tomu převzal záštitu nad naší akcí estonský velvyslanec Lembit Uibo. Těsně před koncertem se strhla šílená bouřka, vyplavilo to celý festival, v Čáslavi vypadl proud a plánované ozvučení a osvětlení koncertu selhalo. Všichni se ale shodli, že to bylo to nejlepší, co se mohlo stát – koncert Mari byl nakonec akustický a osvětlovaly ho jen svíčky a blesky.

Š.: Pro mě rovněž výstava ve vagónu, loutková představení Golem a Kouzelný biograf, pozitivní odezva účastníků po prvním ročníku – nakoplo nás to, abychom akci zopakovaly za rok – vytváření obrazů na psacích strojích, pravěké umění v podzemních prostorách čáslavského gymnázia, koncert DVA v roce 2007 a drum circle na letošním ročníku, ze kterého byl syn František úplně nadšený.

Jaká máte přání a co plánujete?
E.: Právě teď procházíme změnami – dětí stále přibývá. Zatím jsme zavedly dětský koutek, ale myslím, že do budoucna budeme připravovat programy víc pro děti. Bylo by fajn, kdyby se to za nějaký čas obrátilo a děti pak bavily nás.

Kdyby byl O-Art živý organismus, co by to bylo? A kdyby to byl předmět, obraz nebo hudba?
Předmět:
Š.: Dobře namazaný hodinový stroj.
E.: Vzducholoď.

Organismus:
Š.: Nezmar.
E.: Světluška.

Hudba:
Š.: Skladba Stanoviště balónů kapely Fanfán Tulipán.
E.: Skladba Létající koník od ansámblu wrgha POWU orchestra.

Obraz:
Š.: Myslím, že téměř jakýkoli obraz od Joana Miró.
E.: Veselé poutnice od Jana Zrzavého.

13. ročník festivalu Outsider Art proběhl od 26. do 28. července 2013 v zahradě čáslavského muzea


autor: Jana Fialová