Poslední dubnový víkend přilákala Praha 7 do svých ulic umělecké a kulturní nadšence. Od pátku až do neděle se mnohým návštěvníkům otevřely dveře do nejrůznějších uměleckých galerií, dílen, ateliérů či showroomů. Rozhodla jsem se některá z těchto míst navštívit a to nejzajímavější si nenechat pro sebe.

Svoji procházku uměním jsem započala přímo v Národní galerii, kde mě čekala výstava fotografií sedmi profesionálních fotografů ze spolku 400 ASA. Fotografie se měly soustředit na realistické pojetí společenství. Hned první téma mě velmi mile překvapilo. Alžběta Jungrová se zaměřila na společenství, které by nenadchlo málokoho. Fotografka vnikla přímo do zákulisí Prague Burlesque show, do světa erotiky, zábavy, barev a světel. Samotné fotografie ve mě vyvolaly ten správný pocit – touhu ocitnout se na show pražské burlesky. Asi jako každá žena, ať už stydlivá nebo extrovertní, jsem na chvíli zatoužila zatančit si po boku těchto půvabných tanečnic. Jen pohled na ně donutí člověka zamyslet se nad krásou ženskosti. „Burleska je jedinečná, tajemná, v průběhu času mizející a znovu se objevující, odkrývající svět vějířů, třpytek, péřových boa, odhalené kůže a elegantní erotiky i nadsázky humoru. Fascinující směsice dob minulých i současných, propojení historických prvků a moderní reality. Burleska oslavuje ženskost a krásu, vzdává hold ženám všech tvarů, barev a velikostí.“ píše autorka na úvod své výstavy.

Z pocitu nostalgie a radosti přecházím do hlubšího zamyšlení. Následovala výstava fotografií Martina Wágnera s názvem Ukrajina. Vyvolala ve mně mírný pocit viny a zároveň obdivu. Martin Wágner zachytil život společnosti ve světě, kde se každý spokojí s málem a sám se sebou. Fotografie mě přinutili stydět se za malichernosti, které mě trápí a obdivovat očividnou jednoduchost bytí v této krajině. Martin uvedl: „Zatímco naše civilizace se při blackoutu nejspíš zhroutí, na Ukrajině by lidé bez internetu a elektřiny nijak dramaticky nestrádali. Zvykli si, že se musí spoléhat jen na sebe a že se nikdo, ani stát, nepostará o jejich živobytí.“


Podobně osobní a na city útočící byla série fotografií Jana Dobrovského s názvem Rodiny. „Neumím popsat, s jakou – pro mě nečekanou – něhou hladí chlap jak hora rozjívené dítě. Jak v jedné cimře bydlí rodiče a šest dětí a normálně žijou. Co mám o tom říkat? Já mačkám spoušť a doufám, že z těch fotek bude cítit ta emoce, kterou sám ani nedokážu pojmenovat.“ Mladý pár, chudý, v polorozpadlém pokoji s omlácenou zdí, jiný pár, možná ještě chudší, slibující si své ano v domku bez omítky, otec a syn. Fotografie Jana Dobrovského znázorňují chudobu a možná pro mnohé z nás nepředstavitelnou situaci, a přesto ve zraku utkví to neskutečné bohatství rodinné nebo milenecké lásky.

Národní galerie nastavila vysokou laťku, přesto jsem se vydala za další dávkou umění. Tentokrát jsem navštívila Galerii Jelení, která nabídla výstavu Hledání Kudora v podání studentů ateliéru Fotografie Lukáše Jasanského. Černobílé fotografie všech velikostí rozmístěny různě po zdech i po podlaze galerie jsou doprovázeny jednoduchými větami, které pomáhají návštěvníkům právě v hledání Kudora. Jak jednotlivé nápovědy, tak fotografie jimi doprovázené nutí přemýšlet filosoficky. „Kudor je nerealizovatelná a nepopsatelná idea a víc nic. Kudor začíná i končí myšlenkou na Kudora“ Na mysl mi vyskakují různé nápady o lidském bytí a smýšlení, na které Kudor naráží. Netroufám si tvrdit, co je Kudor, protože každý z nás objeví Kudora svého.

Pokračuji do nedaleké Galerie Kurzor. Už vstup do galerie nebyl jednoduchý. Než se stačíte rozhlédnout, máte na uších sluchátka a čelíte zvláštním zvukům chraptění a praskání. Marie Lukáčová svou práci Moréna Rex pojala tak, aby utkvěla ve sluchové paměti. Před očima se mi odehrál krátký video muzikál, který je třeba – alespoň pro mě – shlédnout vícekrát, abych se nad ním mohla zamyslet. Děj Moréna Rexu ukazuje několik lidí sedících v tiché místnosti a sledujících své obrazovky. Ticho v místnosti prolamují občasná přání nebo zvolání jednotlivců, většinou týkající se peněz. Následuje rapová scéna, poukazující na finanční situaci a cashflow. „Každopádně to cash flow, o kterém Moréna je, není otázkou mojí generace o nic víc než kterékoli jiné. Spíš jenom už její vazby nejsou tak napřímo dohledatelné a viditelné. Ve videu a v práci obecně se pak snažím víc soustředit na to, jakou hodnotu obraz a video vlastně má. Jestli už náhodou nejsou víc než cash anebo jestli už díky nim není náhodou cash postradatelný“ říká Marie Lukáčová v rozhovoru s Edith Jeřábkovou.

Z výstavy této práce jsem odešla se zvláštním pocitem. Text a rytmus Morény Rexu mi stále přetrval v hlavě. Marie Lukáčová si mě získala a vyvolala ve mně touhu seznámit se blíže s její prací, která mě jednoduše dostala.

Konečně jsem zabloudila k malovanému umění. Vnitroblock, místo kreativních projektů, tance, pití a samozřejmě kultury oživil Lukáš Havrda se svými obrazy syrových objektů brutalistní architektury, které se dokonale hodily na cihlové zdi industriálního prostoru Vnitroblocku. Způsob malby, volba barev a námětů mě opět nadchla. Lukáš Havrda převedl na plátno objekty, které bychom za normálních okolností označili asi jako obyčejné a běžné a udělal z nich něco neobyčejně krásného. Jeho námětem bylo například ženské tělo, Žižkovská televizní věž nebo také odpadkové kontejnery. Ať už bylo námětem cokoli, Lukáš Havrda vytvořil z kukly motýla.

Festival Máme Otevřeno nabídl další návštěvy, které rozhodně stojí za zmínku. Na ulici Františka Křížka, schovaný a maličký obchůdek Papírna, mi vykouzlil úsměv na tváři svou skromností a kreativitou. Už při vstupu do tohoto papírového domečku ucítíte vůni dřeva, inkoustu a nového papíru. Podobný zážitek nabídl Tvorba Store, který nezapomněl ani na malé návštěvníky a připravil si pro ně malování keramiky.

Vizuálním zážitkem byla také výstava plakátů Marka Ehrenbergera v útulném obchůdku Master & Master. Návštěva této skromnější výstavy mi ihned zvedla náladu nejen barevností a energií, která z plakátů srší, ale i kolena podlamujícím úsměvem samotného Marka Ehrenbergera.

Festival Máme otevřeno ve všech směrech naplnil má očekávání a zároveň mi pomohl objevovat místa, myšlenky, i nevšední osobnosti. Za tuto možnost jsem neskutečně vděčná a těším se na další takové příležitosti příští rok.


text: Alexandra Netolická