Centrum Prahy je plné vizuálního smogu, a toho si byli pořadatelé druhého ročníku festivalu m³ / Umění v prostoru od počátku vědomi. Ten proběhl od 9. června do 30. září a místo toho, aby se kurátoři Laura Amann a Jen Kratochvil (Significant Other) snažili překřičet křičícího, ukryli festival do sklepů, na střechy a do knihoven, kde je klid a člověk se může na umění nerušeně soustředit. Spojení Prahy 1 a spíše galerijních kurátorů tak bylo ze strany pořadatele (BUBEC o.p.s. sochaře Čestmíra Sušky) daleko prozřetelnější, než by se mohlo na první pohled zdát.

Pro uměleckou radu festivalu byl výběr těchto kurátorů možná riskantním, ale rozhodně odvážným krokem. To, že se v centru Prahy nedá žít a v klidu pohybovat, není chyba kurátorů, a byla by pro Amann a Kratochvila pošetilost aplikovat stejnou metodu jako některé další typy festivalů umění ve městě; tzn. pokládat velké, ideálně nerozbitné sochy doprostřed chodníků, aby je opravdu nikdo nepřehlédl.

Monumenty trochu jinak
Takových monumentálních objektů byla v rámci festivalu vyloženě hrstka a patřil do ní i objekt na Náměstí Franze Kafky od Antonise Pittase. Galerie hlavního města Prahy řeckému umělci laskavě poskytla ze svého depozitáře opuštěné a nevyužívané sokly k sochám, a ten je pak nechal jednoduchým způsobem navršit na sebe tak, že nejenže vznikl zajímavý minimalistický objekt, ale hlavně jakýsi památník opuštěných piedestalů. Ty v díle figurovaly nejenom jako svědkové vývoje výtvarného umění dvacátého století, ale díky tomu, že je Pittas přesunul do centra dění, se jim, jakožto dříve jen podpůrné síle, dostalo historického zadostiučinění.

Nejsem si jistý, jak často někdo z čtenářů zavítá na piazettu Florentina, realitního projektu skupiny Penta Investments, a předpokládám, že jich je spíše menšina. Pokud se tam ale člověk nechal v létě přivést malou mapou, nezbytnou součástí vybavení návštěvníka festivalu, svůj další „úlovek“ nalezl právě na pečlivě posekaném trávníku mezi monotónním blokem budov. Dánská sochařka Sofie Thorsen využila archeologického průzkumu, který na jaře probíhal mezi Masarykovým nádražím a Florentinem, a nechala odlít do betonu části vykopaných středověkých domů (a speciálně jejich odpadních jímek, ve kterých se nalézá nejvíce materiálu), které na jejich místě nahradí garáže připravovaného obrovského arogantního komplexu od studia Zaha Hadid Architects. Tvary, které umělkyně z domů odlila, jsou tak jakési posmrtné masky různých vrstev pražského podzemí, které už budou navždy minulostí. Postavit je tak na trávník Florentina bylo jakési memento mori, které bohužel pravděpodobně jen málokdo z kolemjdoucích pochopil.


Paralelní světy pražského podzemí
S podzemím Starého města pracovali i další umělci. V po dlouhé době otevřených raně gotických sklepích v Domě U Kamenného zvonu bylo možno nalézt postupně díla Lisy Reitmeier, Denize Eroglu a Borise Ondreičky. Reitmeier v prvním podlaží podzemí vytvořila svoji vlastní alternativní realitu. Hned u schodů spala postava, jejíž majetek, skládající se povětšinou z odhozených věcí, byl rozestavěn mezi sondážemi do hloubi země, v jejichž vrstvách bylo možno vidět známky lidského života ve formě odpadků – toho, co po nás jednou zbyde. Umělkyně tak možná trochu návodně, ale citlivě, a hlavně atmosfericky propojila středověké podzemí s novověkými problémy globálního znečišťování a naznačila, že i naši duchové se brodí po kolena v plastech.

O další podlaží hlouběji byla k nalezení půlhodinová videoinstalace Dána s tureckými kořeny Denize Eroglu. Video návštěvníkům nabízelo únik od polykačů ohně, levitujících mnichů a elektrických motorek na Staroměstském náměstí – kamera snímku totiž následuje osamělého poutníka do tureckých hor, který se zde po měsíc skrývá před světem a po nocích se vkrádá do sousedních statků a vypouští na svobodu místní zvířata. Svoboda je zásadním tématem filmu: Eroglu na debatách 17. a 18. září vysvětlil, že hlavní herec jeho videa, Hüseyin İşçi, byl tureckou vládou půl roku vězněn, aniž by policie komukoli poskytla explicitní odůvodnění. Video je tak odrazem nejen İşçiova vyčlenění ze společnosti, ale i neustále se opakující nedůvěřivé a podrážděné reakce obyčejných lidí na neznámého cizince. Normalizace turecké společnosti podle Eroglu pokročila a sousedi se navzájem kontrolují, aby nevynikali z davu. Místní správce oblasti Kahraman Karasan, který přijel zkontrolovat, co na jeho území Eroglu natáčí, byl následně začleněn do samotného filmu. Umělec tak ukazuje místní realitu daleko kritičtěji, než by se na první pohled mohlo z klidného, kontemplativního videa zdát.

Umění v prostoru – a také v čase
Ve vedlejší místnosti podzemí byl vystaven panel s nerozluštitelným diagramem Borise Ondreičky. Kurátor Jen Kratochvil správně poznamenal, že Ondreičkův příspěvek do festivalu byl spíše performativního typu, a tabule byla jen jeho pozůstatkem. Vzorce a grafy tak byly vědomě nepochopitelné a v divácích mohly evokovat tajemnou rudolfinskou atmosféru. Performance obecně byly velkým tématem letošního ročníku a podobně jako fyzická díla byly nečekané a nenápadné; na rozdíl od objektů ale bylo nutné být na správném místě i ve správný čas. Opakovaně mohl návštěvník navštívit snad jenom akce Viktora Dedka.

Christian Jankowski ve večer zahájení festivalu pouštěl své nahrávky berlínské řeky Sprévy Vltavě a imaginárně tak spojil Prahu s Berlínem, ve kterém je dlouhodobě usazen. Zajímavá je i jeho akce, kterou popisoval na zahájení festivalu v Centru pro městské plánování CAMP: Prostěradlo, na kterém v hotelu spal, šel druhý den vyprat a symbolicky tak vymazal jakoukoli známku své přítomnosti na tomto festivalu. Tímto gestem kritizuje další neviditelné umělce, kteří v globalizovaném světě jen objíždějí velká města a poskytují svá díla stále stejnému publiku, často bez opravdové znalosti konkrétního místa. Minimálně tímto dílem se festival vymezil proti praxi bienálí a dalších velkých putovních festivalů umění, které se sice na první pohled tváří lokálně, prakticky ale pro své přežití musí zvát jména světové scény, které tak jen přesouvají svá díla od města k městu.

Problémy s konceptem
Opakem Jankowskiho skromnosti a sebereflexe působí 10 minut slávy Matyáše Chocholy. S velkou parádou a podobně velkým zpožděním přijel na náplavku Chochola ve velkém doprovodu bizarních aut naplněných excentrickými performery. Polonahé ženy a rytíři, hluk a ostentativní nespoutanost: to vše mělo působit jako hyperbolické upozornění diváků na neutěšený stav pražského turismu, totiž že takto se Praha prezentuje cizincům. Člověk se ale pořád nemůže zbavit dojmu, že Chocholovy performance nemají onen dokola omílaný druhý, kritický plán, ale že jsou pro něj jen záminkou k uskutečňování vlastních přání – a umělecká scéna mu umožňuje dělat si s jejími penězi, co se mu zachce.

Digitální kopie věžních hodin ve vestibulu Klementina od Hynka Alta neukazovaly vždy jen ten jeden správný čas. Program obsahoval různé odchylky, a tak se nedalo nikdy hodinám stoprocentně věřit. Dílo bylo v podstatě variací Altova staršího nápadu postaveného na bázi celkem jednoduché myšlenky, že měření času je vymyšlená věc. Podobně na mě působí i práce Christopha Meiera – jeho přehrazování prostoru se může tvářit fenomenologicky a kriticky vůči sdílenému veřejnému prostoru: co jsem se ale doslechl, v reálu jeho zábrany překážely důchodcům a slepcům na cestě do kostela.

Ute Müller v rámci festivalu představila bronzové odlitky rukou v rukavicích skryté v břečťanu na domu patřícím RSJ v Revoluční ulici. Měly odkazovat na původní systém domovních znamení, ale místo toho, aby na tato znamení navazovaly, byly tyto odlitky nečitelné a domu velmi pravděpodobně nikdo nezačal říkat „U tří bronzových rukou v rukavicích“. Práce s růžemi Jasminy Cibić může být zajímavým nápadem na výstavu v galerii, ale k budově bývalého Federálního shromáždění se mohla vázat akorát tématem diplomacie, a to ještě velmi povšechně. Rozhodně zajímavějším způsobem přispěla festivalu Anna Hulačová, jejíž zvládnuté reliéfy s námětem prvoků a jednoduchých organismů tematicky zapadaly do atria budovy ČVUT na Karlově náměstí.

Nejen pro znalce
Mohlo by se zdát, že takový nenápadný typ festivalu zaujme jenom odborníky a nadšence, kteří s mapkou běhají po městě a nalézají své checkpointy. První ročník festivalu proběhl loni v pražském Karlíně a některé z děl se radnice rozhodla ponechat na místě. Kdyby se podobně zachoval magistrát, který nyní s Galerií hlavního města Prahy pracuje na prosazení zákona 2% na umění, bylo by hezké vidět na svých místech dále některá z osazených děl, namátkou Anny Hulačové, Antonise Pittase či Davida Maljkoviće – to se ale bohužel nestalo. Jiná pražská čtvrť a noví kurátoři v dalším ročníku festivalu určitě přinesou další zajímavý přístup ke komplikovanému a komplexnímu problému osazování uměleckých děl do veřejného prostoru. ∞


text: David Bláha