Nábřeží

Z posázavských hřebenů
plazí se příkrov
jako ledovec
jeho čelo se telí na Pankráci
a padá do údolí
žvance mlhy
hltají oblouky mostů
skleněnými pohledy
prázdných oken
mžourají parníky
zapřeny sochory

O deset metrů výš
rej tunových dlát
co po vláknech moci
přitesávají ďáblovo dílo

Dřív bych možná
zatoužil nasednout
jak romantický zákon káže
kam ale dneska plout
snad k pramenům
do lesů starosvětsky jít
do toho, co z nich zbylo
přestat se ptát
zda je v racčích hrudích
taky takhle bílo

dosud nepublikovaný text