Recyklace. Zodpovědnost. Životní prostředí. Slyším je na každém rohu, koukají na mě z každých novin. Jsem bombardována výzvami a připadám si jak malé dítě. „Třídit jsme se už naučili, teď budeme recyklovat,“ přečetla jsem si před pár dny na lavičce v parku a moje první myšlenka se týkala výše inteligence autora tohoto zajisté společensky prospěšného sdělení.


Mám pocit, že snaha dnešní společnosti po trvalé udržitelnosti se stává zcela neudržitelnou. Z dobře míněné recyklace, lokální produkce a bio výroby se stal další z výnosných byznysů. Slova, kterým se dalo věřit, jsou opět vyprázdněná. Kudy vede cesta? Mám se, já městem zpovykaná, vrátit zpět v čase, zakoupit stateček s políčkem a v potu tváře jíst svůj chléb? Či své spoluobčany poučovat o ekologickém způsobu života, jezdit v pražských ulicích na kole, nosit oblečení zásadně z bio bavlny a tleskat poslední přehlídce Vivienne Westwood? Nebo prostě stačí podle svého uvážení třídit odpad, nejezdit autem, když nemusím a trochu se omezit v jídle, nákupech všeho, co nepotřebuji ale bláhově chci a sem tam podat ruku těm, kteří kolem mne pomoc viditelně potřebují?
Odpověď si najdete každý sám a dost pravděpodobně takovou, kterou jsem nepopsala. Což je dobře. Vlastně je to víc než dobře. Je to skvělé, protože přesně tak je možné změnit to, co se nelíbí. Dělat si věci po svém je podlé mého zatím nejúčinnější lék na apokalyptické vize světa bez ropy, bez včel či plný různých epidemií. Vlny strachu, které nás zaplavují každý den ze všech možných médií, ochromují myšlení a lidem očkují nesmyslné obavy o vlastní existenci. Ke které stačí tak málo a zároveň tak mnoho. Poznat vlastní hranice a najít v sobě skromnost a pokoru, která strachu nedovolí do duše vstoupit. Třeba zjistíte, že vám stačí jen 20 % současného příjmu. Nebo že dokážete něco, na co jste dosud nepomysleli. A že vlastně není třeba se vracet na stromy. Že se jen stačí dívat dopředu s otevřenou myslí. Cesta z lesa vede. A i v lese svítí slunce.