Daleko

Když jsem byl úplně malej,
měli jsme postele těsně vedle sebe.
Před spaním
jsem vždycky chtěl ruku,
s tou rukou v ruce
jsme spolu usínali,
a jak jsem zvolna rostl,
tu ruku jsem pouštěl
a časem ji už ani nehledal,
to jsme pak přesunuli postele
do tvaru L,
ale ještě několik let
jsme spali hlavami k sobě.

A když jsem třeba
občas v té naší místnosti
hledal nějaký
svůj skrytý kout,
zalézal jsem si
pod postel.

Časem jsem
šplhal po regálech
vzhůru po knihovně,
zalomen tam
přímo pod stropem
otevřel jsem si knížku
anebo kreslil a maloval.
Každým pohybem
jsem riskoval,
že knihovna se
se mnou převrátí
a zavalí mou matku
čtoucí si na posteli
či koukající v křesle na televizi.

S máti to moje lezení
ale ani nehlo, byla si jistá,
že udržím balanc.

Časem se mi u okna
zjevil malej psací stolek,
kde jsem smolil úkoly,
kde jsem kreslil a plácal barvy,
šuplata plná tuší, per,
pastelek a papírků a všeho,
mizel jsem si v tom svém rohu,
před sebou obrovské okno
s výhledem na ještědský hřbet,
prostor se tehdy zdál nekonečný.

A ona stále jemně šramotila
v kuchyni, v koupelně
nebo obracením stránek,
přizpůsobila svůj šramot
na jemnou rezonanční mez.

Zabalili jsme se do měkkého
přediva chrastění a ševelení
a nerušili se celé hodiny,
odpluli jsme si každý sám
daleko, daleko, daleko.

ze sbírky Zápisky z garsonky, 2020